Zákon plodnosti a jeho pěstitelské využití

Diagram na str. 85 je současným znázorněním zákona plodnosti, který je součástí zákonů vzrůstových. Je to stará pěstitelská zkušenost, že stromy a větve, které bujně rostou, mnoho nerodí; spotřebují své látky na tvorbu dřeva. Naproti tomu všechny dobře živené a sluncem ozařované větve, nebo jejich části, které mírně rostou, mají velký sklon k plodnosti, jsou-li splněny i podmínky ostatní. Ze vzrůstových zákonů jsme poznali, že všechny větve v okruhu vodorovné roviny rostou mírně a že tyto větve i na mladších stromech nejdříve zarodí. Z toho vyvozujme toto pravidlo. Vše, co zmírňuje vzrůst stromu, přibližuje jej nebo nutí k plodnosti. Suché léto, krupobití, polomy a požerky housenek stromy zeslabují a slabé stromy často zničí, ale vždy u nich způsobují nadměrnou plodnost, která však jen málokdy je zdravá a zpravidla je nežádoucí. Bývá to labutí píseň stromu … Staré ovocné stromy, které rostou mírně, rodí také dobře – podmínkou ovšem je, aby byly živeny a měly v okolí vhodné opylovače.

Někdy si zahrádkáři naříkají, že jejich stromy již dlouho nerodí. Zpravidla jsou to mladé, bujně rostoucí stromy. Kdy můžeme očekávat jejich první větší úrodu? Obyčejně po suchém létě. Tu se často i na svislých větvích tvoří mnoho plodonošů a strom buď příštím rokem nebo napřesrok zakvete a zarodí. Plody rostou, přibývá jejich váhy, až pod tíhou úrody se větve sklánějí tak, že je často musíme podpírat. Větev se ohne mnohdy do oblouku koncem k zemi. Po očesání se větev vzpřímí jen málo, zůstávajíce více méně ve vodorovné poloze, zvláště větve slabší. Musíme si zde ujasnit, že první úroda vpravila větve do plodné polohy, v níž rodívají i v letech bujného vzrůstu stromu. Má to tedy strom pěkně rozděleno: ve svých vrcholcích tvoří silné přírůstky a na svých odstálých vodorovných větvích současně tvoří plody.

Tento zákon plodnosti (nyní vysvětlovaný přítomností rostlinného hormonu, florigenu, podmiňujícího úrodnost), byl znám již v dávnověku a proto na bujně rostoucí větve byly vázány kameny, které napodobovaly tíhu úrody a nutily strom k plodnosti tím, že větve po uvázání kamenů zůstaly ohnuté. V novodobém ovocnářství plantážnickém, které zatím jediné, jak se zdá, je schopno vytvořit hojnost jakostního, zvláště jádrového ovoce ve velmi krátké době, používá se zohýbání větviček (vyvazování do vodorovné polohy) v míře velmi hojné. Stromky jsou naroubovány na mírně rostoucí podnože, použije se zdravá, ušlechtilá a k bohaté plodnosti od přírody nadaná odrůda, stromky se sázejí do živné, podle potřeby převrstvené půdy jako při zakládání vinice, několikrát do roka se mírně přihnojují, často okopávají a k urychlení úrod se boční větvičky ohýbají do polohy vodorovné. Jakmile ohnuté větvičky přinesly plody, ohýbají se pod jejich tíhou ještě více. Víme, že do ohnuté větvičky směřuje zeslabený proud živin. Proto dáváme skloněné větvičce obtížné plody šikmé až svislé postavení, a to dočasným přivázáním. Získáváme tím větší plody, aniž by se stromek přespříliš vysílil. Zvedání a podpírání větví, přetížených plody nemá jen zabránit zlomení větve, ale přispěti také k lepší  výživě ovoce. Vidíme tedy, že znalost přírodních zákonů může býti velmi užitečná.

Hustě vysázené ovocné stromy, zvláště stromy roubované na pláňatech, z nedostatku světla rostou bujně do výšky. Většina jejich větví je odkloněna asi 15 stupňů od osy, což je poloha nejméně plodná. Vnitřek koruny je holý, listy i větvičky zde rychle odumírají, poněvadž bez slunce zakrní. Jestliže takto přehoustlý sad přece zarodí, tu zpravidla rodí jen stromy ve vrcholcích. Větve hustých korun se však vzájemně podpírají, nemohou se rozklesnouti, aby vytvořily oblouk, zůstávají i po očesání svislé a v letech dalšího vzrůstu trvale neplodné. Zde nás o úrodu připravuje nedostatek slunka, vzduchu a nemožnost uplatnění zákonů růstu a plodnosti.