Při očkování se prakticky seznamujeme s dalším zajímavým životním zjevem stromů – poznáváme, že míza má do roka dvojí mocné proudění. První na jaře až do půl června, druhé – po měsíci poměrného klidu – do konce července a začátku září, podle pohody počasí. V suchém roce se tato „druhá míza“  objevuje později, ve vlhkém a teplém roce dříve a mocněji.

Očkujeme-li stromek neb růži v květnu neb v červnu, tu očko přiroste a vypučí z něho výhon již v červenci téhož roku. Očkujeme-li v červenci až v září, tu očko jen přiroste a již nevypučí, zato s příštím jarem vypučí s velkou sílou. Ke květnovému očkování, jemuž pro vypučení výhonu říkáme „ na bdící očko“, můžeme použít i oček z roubů v zimě řezaných neb již také z letošních – jednoletých výhonů, ovšem z vyzrálých jeho částí. K očkování na spící očko používáme jen roubů z letošních přírůstků. Řezání roubů je odpovědná práce – doporučuje se s největší svědomitostí vybrat matečný strom i vhodný roub z jižní neb dobře sluncem ozářené strany, roub vyzrálý, s očky pěkně vyvinutými. Po odřezání roubu od matečného stromu hned odřezáváme čepele listů, jejich řapíky však ponecháváme, a také odřežeme nevyzrálou část na špičce roubu a část roubu naspodu, kde jsou očka špatně vyvinuta. Když jsou rouby takto upraveny, musí být hned zabaleny do vlhkého hadru, aby se z nich nevypařovala voda.

Očkujeme-li mladé podnože, tu vyhledáváme – zpravidla ne jejich severní straně -  na krčku vhodné místo, kam očko vsazujeme, některé stromky můžeme však očkovat ve výši korunky, kde se z očka tvoří nová korunka; ale i starší stromy můžeme přeočkovávat, a to tak, že strom na podzim neb časně na jaře seřežeme, necháme vypučet výhony a vhodné z nich v létě očkujeme.

Při přeroubování stromů se mnohdy některé rouby neujmou; tu v létě mladší výhony očkujeme, a tak doplňujeme jarní roubování. Po očkování ovšem naočkovaný výhon zkracujeme a příštím rokem vyřezáváme část výhonů nad očkem.

Okování nám skýtá též prostředek k „donucování“ neplodných stromků k plodnosti. V září a říjnu se vyřezávají z některého příliš plodného ovocného stromu květní pupeny a očkují se do větví neplodného stromu, vždy v tupém úhlu (kolmice dráždí k dřevitému růstu). Květní pupen přiroste a druhého roku zpravidla dá ovoce, které se vyvine v plod často velmi dobře vyspělý. Svými hormony plodnosti naočkovaný pupen povzbuzuje stromek k plodnosti. Tohoto zákroku po staletí používali zámečtí zahradníci, aniž si jeho výsledek vysvětlovali nynějšími názory.

Technika očkování je jednoduchá. Na vhodném místě v kůře podnože se udělá zářez v podobě T tak, aby se prořízla i vrstva lýka.boky zářezu se poněkud odloupnou. Nyní se vyřízne z připraveného roubu vyspělé očko a vsune se do zářezu, načež se přitáhne lýkem.očkování za kůru předpokládá dobrou mízu, která umožňuje lehké podloupnutí kůry s lýkem. Trhá-li se kůra a nechce ode dřeva, není to známka vaší nešikovnosti, nýbrž toho, že je špatná míza. Strom je nutno důkladně zalít, nebo raději počkat až se míza objeví.. není-li dostatek mízy, můžeme očkovat přidružováním, což se také dobře ujímá.

Štěpování nás nutí, abychom se seznámili s další zajímavostí u ovocných stromů. Musíme si všímati hustoty dřeva. Budete-li pozorovat různé odrůdy, zjistíte,že jejich dřevo je nestejně tlusté. Čím hustší je dřevo, tím je tvrdší a obyčejně tím pomaleji oste.je-li podnož ze dřeva hustého, roub ze dřeva měkkého, tu se tvořívají dvě nestejně silné části kmene – spodek je slabý, hořejšek silný. Je-li podnož z měkkého a roub z tvrdého dřeva, je to obráceně – spodek je tlustý a vrch je tenký. Při štěpování má přijíti vždy pokud možno stejné ke stejnému. Na tvrdší podnož roub tvrdšího dřeva, na měkčí podnož roub měkčího dřeva. Ještě důležitější je to u délky vegetačního období. Rané ovoce mívá kratší dobu vegetační, a proto zvláště při přeroubování starších stromů má nová naroubovaná odrůda pučet a zrát přibližně ve stejnou dobu jako odrůda přeroubovaná; jinak nastávají (nebo mohou nastati) rozličné úchylky  v době zrání ovoce naroubované odrůdy.

Poněvadž větvička sílí, tu, jakmile roub nebo očko přirostlo, je nutno pamatovati na uvolnění lýka, které se rychle zařezává a není-li včas uvolněno, může zničit zdar štěpování. Lýko se shora dolů přeřízne, ale neodstraňuje se; rostoucí větvička si je sama uvolní. Zvykněte si právě při roubovancích předvídat různé nehody – jako ulomení výhonu. Vyvažte silné výhony k čípku, aby rostly rovně a nezlomily se; není-li čípku, je nutno použít opěrného kolíku, hůlčičky, prutu apod.  dá to sice práci, ale máme jistotu, že krásně rostoucí roubovanec se nezláme. Opěrnou hůlku uvazujeme nejméně na dvou místech k podnoži, aby se nekývala.

Naštěpované stromky žádají zvýšené kypření půdy, aby rostly co nejzdravěji.

Předpis na štěpařský vosk za studena vláčný:

50 dkg pryskyřice, 20 dkg kalafuny, 10 dkg včelího vosku – vše se smíchá a dá rozpustit nad mírný oheň. Jakmile je vše dobře rozpuštěno a promícháno, odstavíme z ohně a přimícháváme za stálého rozmíchávání 5 dkg lněného oleje.  Když je olej spojen a vosk poněkud vychladlý, ale stále ještě tekutý, přimícháme 5 dkg lihu. Není-li vosk dosti vláčný, přidáme ještě trochu lihu. Není-li dostatečně mazlavý, přidáme něco lněného oleje.

Předpis na hojivou u ochranou mast na rány:

Dobrá pryskyřice se nadrobno roztluče a vsype do láhve se širokým hrdlem (jako na nakládání okurek). Nyní se pryskyřice proleje lihem, až ji lih zakryje. Láhev se postaví na sluníčko neb na mírné teplo, kde se pryskyřice rozpustí. Na dno láhve ssedne nečistota, načež se čistá tekutina opatrně přelije do jiné láhve. Takto získáme dobrou hojivou mast, kterou na rány nanášíme štetcem. Natírá-li někdo rány dehtem, chtěl bych se ho zeptati, zda by měl odvahu svou ránu na ruce nebo noze natřít třeba tím nejlepším dřevitým dehtem? V obnažené ráně stromu jsou otevřené buňky, tak živé a citlivé jako buňky lidské; dehet tyto buňky umrtvuje a mrtvá buňka není schopna hojení. Zatírají-li se rány již dřevitým dehtem, mělo by se zatírat jen suché dřevo, nikoli lýko a kůra. Dehet je výtečný na pražce a ploty.

Zkušenost ukázala, že je nutno rozdělit zeleninu do tří skupin, podle nároků jednotlivých druhů hnojení.

První skupina jsou ony druhy zeleniny, které vyžadují hnojení dobrou chlévskou mrvou. Všimněte si, že jsou to zeleniny s hojností listů nebo plodů a proto spotřebují mnoho dusíku, který jim dodává čerstvý hnůj, na podzim zarytý do záhonů. Do této skupiny náleží ze zelenin, skýtajících listy: zelí, kapusta, růžičková kapusta, květák, špenát a salát. Ze zelenin skýtajících plody, je to rajské jablíčko, okurky, tykev.

Druhou skupinu tvoří zeleniny kořenové, které čerstvé hnojení vůbec nesnášejí. Jsou to: celer, mrkev, petržel, pastinák, černý kořen, červená řepa, ředkev, cibule, česnek. Když nasázíme tyto zeleniny na záhon, pohnojený čerstvým hnojem, mají skvrnité listy; přitom mrkev, celer a petržel tvoří spoustu postranních kořenů a jen slabý a skvrnitý hlavní kořen, cibule je samá skvrna, neroste a lehce hnije, kořenovou zeleninu sázíme po listové zelenině. To ovšem neznamená, že ji nemusíme vůbec hnojit. Dobrý zemitý kompost a z umělých hnojiv hnojiva draselná a vápno jdou kořenové zelenině velmi k duhu. Celer si libuje, zaléváme-li jej občas, před deštěm velmi zředěnou močůvkou, do které jsme na jednu konev dali slabou hrstku draselné soli neb superfosfátu.

Třetí je skupina rostlin motýlokvětých, z nichž v zahrádce pěstujeme hrášek a fazolky, které půdu obohacují dusíkem. Ani je nehnojíme čerstvým hnojem. Za kompost a trochu vápna jsou také velmi vděčny.

Tyto tři skupiny umožňují pohodlné střídání zelenin. Již v osevním plánu si rozdělíme zahradu na tři části. Na první část nasázíme vše, co vyžaduje hnojení čerstvým hnojem, to je první skupina rostlin. Na druhou část nasázíme a nasejeme rostliny, které nesnesou hnojení čerstvým hnojem, na třetí část vysázíme fazolky a hrách. Tak hnojíme čerstvým hnojem jen jednu část. Další dvě přihnojujeme dobře zhlinovatělým kompostem,s doplňkem umělých hnojiv. Příštím rokem pohnojíme záhony, kde jsme pěstovali luštěniny, a část záhonů, kde rostla kořenová zelenina a nasázíme zde rostliny první skupiny. Na záhony, vyhnojené předloni na podzim, kde vloni rostlo zelí, okurky a jiné rostliny první skupiny, nasejeme nyní zeleninu kořenovou a tam, kde vloni rostla zelenina kořenová, nasejeme luštěniny.

Při promyšlení osevního plánu je tedy třeba hlavně pamatovat na to, aby kořenová zelenina v tomto roce byla dána na záhony nehnojené chlévským ani letos, ani loni na podzim.

Zahrádkář může nepohlavním způsobem rozmnožovati téměř všechny rostliny. Především roubováním a očkováním, jiné řízkováním a hřížením nebo z oddělků a šlahounů. Rozdělíte-li vytrvalý plamének nebo pivoňku na dvě části, rozmnožujete je oddělky, tedy nepohlavně.

Nyní se podívejme, jek se rozmnožují rostliny řízkováním. Řízkem nazýváme vhodně připravenou část větvičky, buď jednoleté nebo i starší, kterou zasadíme, abychom z ní zakořeněním získali novou sazenici. Řízky připravujeme jednak v době vegetačního klidu rostlin, od opadání listí do jara, jednak v době vegetační, kdy jsou rostliny olistěny.

K řízkování ve vegetačním klidu vybíráme dobře vyzrálé výhony jednoleté, z keřů neb rostlin skutečně zdravých a dobrých vlatností. Tyto výhony můžeme nařízkovati již na podzim nebo je založíme jako rouby a řízkujeme záhy na jaře. Z jednoho dlouholetého výhonu můžeme nařezat i několik řízků. Řízek je 10 – 30 cm dlouhý – může míti dvě očka, ale také až deset oček. Keře, které dobře koření, řízkujeme z delších řízků, ty, které koření těžko, z řízků krátkých. Rybíz, angrešt a meruzalka se rozmnožují z dlouhých řízků, růže z krátkých. Řízek dole začíná a nahoře končí očkem. K řezu řízků používáme ostrého nože tak, aby ani dole ani nahoře nebyl pahýlek; jen tak řízek dobře koření.

V řízkované větvičce jsou uloženy zásobní látky. Ty – uvolněny – přispívají k zakořenění, proto řízky z dobře živených rostlin zakořeňují lépe než z rostlin živených špatně. Abychom zakořeňování usnadnili, připravujeme půdu k sázení řízků co nejlépe – ale čerstvě nikdy nehnojíme, jen ji důkladně prokypříme. Někdy se sází kolíkem, lepší je však vyhrnout brázdičku a řízky klást asi 15 cm od sebe šikmo tak, aby ze zem vyčnívalo jen jedno očko. Řízkovat a sázet můžeme až do dubna. Proč sázíme řízky rybízu a jiných dřevin šikmo? Jsou pro to dva vážné důvody. První je ve vzrůstových zákonech kořenů – vodorovnější kořen tvoří více vlasových kořínků. Druhý důvod je v tom, že konec řízku šikmo nasazeného je blíže povrchu, že k němu tedy může přijít více vzduchu. Proč se však dává tak velký kus řízku do země a jen jedno očko ven? To proto, že úplně postačí jeden silný výhon, který se krásně rozvětví. Zpravidla však vypučí dva až tři výhony, tedy i z oček zakrytých v zemi. Půda chrání roub od přebytečného vypařování vody. Větší část řízku v zemi vytvoří více kořenů, jich rostlinka potřebuje.

Jak probíhá zakořeňování? Ze zásobních látek se tvoří na konci větvičky v zemi hojivý kalkus, závalové pletivo, jevicí se jako bělavá naduřenina, z níž vyrůstají kořínky nejdříve. Pod vlivem tepla a vláhy pučí očka – opět ze zásobních látek. Vyrůstají výhonky. Ty ještě nemohou asimilovat – stále tedy přijímají všechny vzrůstové látky ze dřeva řízku. Je-li větší část řízku nad zemí a nastane-li suché, větrné počasí, řízky sice zakoření a vytvoří často i první lístky, někdy však naráz uschnou. To proto, že při suchém počasí nebyly dostatečně zásobovány vodou. Vlhký a teplý vzduch velmi podporuje zakořeňování řízků.

Řízkování za zelena je v mnohém zajímavé a můžeme při něm uplatniti leckterých ze svých přírodovědeckých poznatků. Řízky děláme z olistěných, obyčejně ještě z nezdřevěnatělých , ale přece již vyzrálých letorostů nebo větévek. Poněvadž řízek má listy, nesmí být dlouhý, protože by vypařováním ztratil mnoho vody a zahynul. Délka zelených řízků bývá 5 – 8 cm podle toho, jak daleko od sebe jsou listy vzdáleny. Vrcholek výhonu ponecháváme, dole řežeme opět pod očkem. Vrchní lístky ponecháváme celé, boční jeden nebo dva lístky zkrátíme tak, že z nich zbude jen kousek čepele. Zmenšujeme tak odpařovací plochu listů. I zelený řízek používá k zakořenění svých zásobních látek. Jakmile se vytvoří první kořínek, využívá hned živin z listu. Zdar zakořenění zelených lístků je určován vlhkým vzduchem a náležitým teplem. Hospodyňky si to vyřešily ideálně – nasadí-li do květináče řízek „muškátu“ nebo fuchsie, tu jej poklopí sklenicí. Je to nejmenší skleníček nebo pařeniště. Podobný poklop je žádoucí pro všechny zelené řízky. Je pod ním teplo a vlhko.

K zakořeňování zelených řízků je dobrý praný říční písek; kdo si může opatřit rašelinu, bude vždy spokojen, dá-li polovinu písku a polovinu rašeliny a dobře promíchá. Ve sklenici vody zakořeňují např. větvičky oleandru.

Chceme-li vědět, co všechno můžeme řízkovat, zkoušíme. Neujme-li se vše, nemyslete si, že ta která rostlina se nedá řízkovat, hledejme chybu spíše ve své práci, promyslete si pochod zakořeňování a zkusme to znovu. I rouby ovocných stromů jsou schopny zapustit kořeny.  Nejjednodušší prostředek je, donutit je k tomu oklikou. Na jánče EM IX se naroubuje odrůda, kterou chceme získat jako pravokořennou. Nyní se roubovanec nasadí hlouběji do půdy, k níž je přimícháme rašelina. Naroubovaná část brzy zapouští kořeny. Jakmile narostou dostatečně silné kořínky roubu, odřeže se podnož (jánče) a máme pravokořenný stromek. Nejde-li něco tak, jde to jinak.důležité je naučit se samostatně myslet, hledat a zkusit to i ono.

Zakořeněné řízky se buď ještě školkují k dalšímu zesílení neb se vysazují přímo na místa, kde mají kvést nebo rodit. Bytové květiny se pozvolna otužují, načež se vysazují do menších květináčů. Postupně se používá při přesazování květináčů vždy o číslo větších.

Síranem amonným hnojíme vždy před započetím vegetace; dáváme na 1 m² 20 g. Po rozhození se zapravuje lehce do půdy.

Kainit je hnojivo draselné. Zapravuje se do půdy již na podzim (asi 60 g na 1 m²). Draselná 40% sůl; do zahrádek se valně nehodí. Zapravuje se do půdy z jara před vegetací (asi 20 g na 1 m²).

Superfosfát (fosforečné hnojivo), vhodný pro těžší půdy; rozmetaná se z jara, obyčejně současně 40% draselnou solí. Na 1 m² asi 25g.

Thomasovou moučku (fosforečné hnojivo) – se hnojí na podzim a zapravuje se do půdy. Dlouho se rozkládá.

Vápna dáváme asi čtvrt kg na 1 m², a to jen jednou za 3 roky.

Zeleniny přihnojujeme umělými hnojivy takto: Košťálové zeleniny. Pro lehčí půdy : na podzim chlévská mrva. Po zarytí chlévské mrvy na 10 m² 300 – 400 g kainitu smíchat se 150 g Thomasovy moučky, rozhodit po záhoně a jemně do země zapravit, při jarní přípravě záhonů 200 g dusíkatého vápna zapravit do země a pak se vegetační doby za dvakrát ke kořenům po 50 g ledku.

U raných brambor, okurek a rajských jablíček: u lehčích půd : 250 g síranu draselného, 250 g superfosfátu, 100 g síranu amonného, při jarní přípravě 100 g ledku ke kořenům. U těžkých půd 100 g síranu draselného, 100 g superfosfátu a 50 g dusíkatého vápna.

U mrkve, cibule, ředkviček, špenátu a salátu: v těžší půdě: 200 g síranu draselného, 200 g superfosfátu a 150 g dusíkatého vápna. V lehčí půdě dávka nepatrně větší.

Tato hnojiva se mohou nahraditi citramfoskou, jíž se asi 70 g na 1 m², neb Hortusem, kde na obalu je návod k použití.

K ovocným stromům se dává kromě chlévské mrvy na 10 m²; 30 dkg 40% draselné soli z jara nebo na podzim 80 dkg kainitu, 35 dkg superfosfátu z jara nebo 50 dkg Thomasovy moučky na podzim, 30 dkg síranu amonného nebo 30 dkg ledku.

Při skutečném dostatku chlévské mrvy a kompostu se lze, až na nepatrné výjimky, bez umělých hnojiv obejít. Hnojíme-li umělými hnojivy, dodržujeme co nejpřesněji dávky. Rostlinám více prospěje, když jim dáte dávky menší, než když je přehnojíte. Rozhazujete-li hnojiva za vegetace, pak vždy jen ke kořenům, aby se nepoprášily listy.

Diagram na str. 75 ukazuje, jak je možno míchat hnojiva. Při nákupu se obraťte na nejbližší hospodářské družstvo nebo na svoji organizaci, kde zpravidla mívají také tištěné návody k použití různých umělých hnojiv.

Naučte se i při zahrádkářském pěstění myslit v číslicích. Každé semeno, rostlina, pozemek i práce představují určitou hodnotu, vyjádřitelnou v penězích. Úroda na stromě se může posuzovat jako 50 kg ovoce, ale také jako K 150.-, které bychom za úrodu tržili. Zemědělská kalkulace je po mnohé stránce poučná. Podívejme se na položky této kalkulace: 1. Nájem pozemku i s daní. I když je pozemek náš, musíme počítat, že bychom za něj dostali nájem; máme-li jej pro sebe, musíme si představit, že platí nájem sami sobě. 2. Hnůj a obdělávání půdy. Opět počítáme i cenu hnoje z vlastního chlívku, i svoji práci – jinde bychom za ni obdrželi mzdu. 3. Cena semena nebo sazenice. 4. cena jedné pracovní hodiny a počet pracovních hodin potřebných k ošetření a sklizení rostliny. 5. Amortizace nářadí a pomůcek. 6. Prodejní režie. Nyní spočítáme tyto položky a porovnáme je s cenou tržby za plodinu. I když sami ovoce se stromu sníme, musíme je pojmout do kalkulace. Prodáváme je sami sobě, ale vše, co v zahradě máme a jíme, má hodnotu peněz. Když si občas uděláme takovouto zemědělskou kalkulaci, pak porozumíme povaze rolníka, poznáme příčiny jeho úzkostlivé šetrnosti. Na poli i zahrádce přicházejí neúrody, krupobití, vichřice, a to vše je nutno pojmout do kalkulace, tepve průměr několika let ukazuje skutečný obrat a výdělek.

Pozorování usnadňuje každý promyšleně sestavený formulář, který usnadňuje zápisy, činí je srozumitelnými a zvládnutelnými. Formuláře si každý lehce upraví podle potřeby a podle zvláštních zájmů, které sleduje při pozorování.

Z vlastních i cizích pozorování a záznamů lze téměř a naprostou přesností určiti dobu sklizně, možnosti nejvýhodnější mezisadby. Kdo pěstuje zeleninu na prodej, plánuje sklizně tak, aby sklízel právě v době, kdy je na trhu největší poptávka lze tedy dosáhnouti nejvyšší ceny, např. salát na podzim, špenát v zimě apod.

Ovocné stromy jsou rostlinami kulturními. Vyžadují mnoho práce. Jsou velmi krásné po celý rok. Je nezbytné vysazovat je do zahrad i do zahrádek. Samy o sobě by však nemohly nikdy splnit požadavky a nároky zahradní úpravy. To je třeba připomenout zvláště v době, kdy se okrasné zahrádky proměňují v užitkové.

Rajská jablíčka svými chutnými plody jsou přechodem mezi ovocem a zeleninou. Čím více jich bude, tím více bude také zdraví. Velikost a ranost úrody u rajských jablíček je závislá na jich správném ošetření. Především důkladně vyhnojená půda je u rajčat první podmínkou zdaru, sázíme již silné, ale nevytáhlé sazenice z truhlíčků. Nejlépe je koupit si je od zahradníka. Po nasázení máme je často okopávat a zalévat, pak přihnojovat tekutými hnojivy! K rajským jablíčkům je dobře zatlouci ihned po zasazení, nebo ještě před ním, koly (pěkně do řádky). Kůl má být asi 120 cm nad zemí. Jakmile sazenice trochu povyroste, přivazujeme ji volně ke kůlu. K tomu je nejlepší lýko. Sazenice rajského jablíčka počne vyhánět boční výhony zespodu i svrchu. Ponecháváme nejvýše tři silné nízko u země vyrůstající výhony, ty vyvazujeme volně ke kolíku. Nyní na hlavním stonku vyrůstají samostatně dobře vyvinuté květné větévky a na nich se vyvíjejí plody. Všechny ostatní výhony (pazochy), vyrážející z paždí listů nebo kořenů, vyřezáváme. Tři ponechané výhony jsou brzy obaleny rajskými jablíčky, která rychle rostou, jsou-li ovšem na slunném místě a je-li teplé léto. Jakmile výhony náležitě vyrostly (asi 1 m délky), zkrátíme je, aby všechny látky z listů spolu se zásobními látkami šly do plodů. Když plody jsou dostatečně vyspělé a blednou nebo červenají, odřezáváme okolo nich listy a ponecháváme  něco listů jen nahoře. Plody tak rychleji dozrávají. Vtahují do sebe nejen asimiláty z ponechaných listů, ale i bohaté zásobní látky z lodyh a kořenů. Když se blíží podzim s prvními silnými nočními chlady, tu se sazenicím povytáhnutím pomocí rýče natrhnou kořeny, což urychlí zrání plodů, nebo se celé sazenice i s plody vytrhnou a pověsí na teplou stěnu, kde jablíčka dosud nedozrálá zčervenají.

Červenání rajských jablíček, počínající od spodní, nejstarší větévky, se urychluje teplem. Je zajímavé , že rajčata zčervenají i ve těm, jen když mají dostatek vlhkého tepla. Hospodyňky trhají slabě se zapalující, naprosto zdravá jablíčka a dávají je pod pytel nebo do prádla. Zde brzy zčervenají. Proč? Jablíčko dýchá, tím vyvíjí teplo, prádlo je špatným vodičem tepla a proto teplo u jablíčka podrží a toto zčervená. Pražští zelináři urychlují červenání rajských jablíček po metrácích. Oberou všechna dobře vyvinutí jablíčka světlejší barvy (ta se již lehce odtrhnou) a nasypou do pařeniště, kde jsou vespod prkna, 80 cm vysokou vrstvu těchto rajčat. Pak vrch zakryjí rohoží, kterou ještě denně trochu pokropí a na pařeniště dají okna a nevzduchují je. Jablíčka se velkým teplem zapaří a zapotí a v krátké době jich zčervená překvapující množství. Pak se hromada denně překládá, nahnívající jablíčka se vyhodí na kompost, červená jdou do trhu, načervenalá na zvláštní hromadu, poněvadž ta již půjdou na trh druhého dne.

Nechutnější rajská jablíčka na jídlo za syrova jsou však ta, která zčervenala na keři, zvláště když je utrhneme za rosy, jsou-li ještě chladná.

Pletí provádíme vždy po dešti nebo po zálivce. Jen v tom případě, když je půda vlhká, lze plevel vytáhnout i s kořeny. Plevel ubírá rostlinám světlo i živiny. Nenecháme jej proto bujeti a vždy včas jej vytrháme, a to i mezi keři, v trávníku, na cestách, na kompostě, mezi perenami a letničkami. Všímejte si u plevele jeho květenství, jak se rozšiřuje, jaké má kořeny. Na plevely je mnoho zajímavého a známe-li jej dobře, můžeme pak s ním i lépe bojovat.

Citlivé povahy se táží: „když rostlinu ořežeme, netrpí při tom bolestí?“ na tuto otázku dává příroda odpověď jasnou a srozumitelnou. Ve své nekonečné moudrosti vybavila každou rostlinu a každého živočicha takovými pocity, které napomáhají k udržení rodu. Orgány nenahraditelné jsou vždy vybaveny pocitem bolesti – přicházejí-li do styku s vnějším světem. Bolest je chrání před ztrátou. Kdyby v prstech nebylo bolesti při poranění, ztratili bychom je v jednom dnu – a co potom?

Jen ty orgány, jež lze vzrůstem nahradit a které se rychle opotřebovávají, nemají bolesti. Příroda je příliš laskavá, než aby vložila bolest do nehtů a vlasů, koní do kopyta – pak by práce byla bolestí, poněvadž při práci se odírají nehty. Stříhání vlasů a nehtů nebolí. Věříme, že ani rostliny nebolí řez. Všimněme si, že nejen člověk odřezává rostliny. Činí tak i zvěř a hmyz, proto při řezu není důvodu k lidské přecitlivělosti. Rostliny se těší ze slunce, z rosy, z vláhy, z tepla. Někteří filosofové tvrdí, že člověk svou láskou k rostlinám vyzařuje zvláštní sílu, která je rostlinám velmi prospěšná, že rostliny ošetřované milující rukou rostou zdatněji než rostliny ošetřované bez citu. Proč bychom nemohli věřit tomu, že květiny ve vázách se radují z našich pohledů?

Květiny ve vázách mohou být dlouho svěží, ponoříme-li je před vložením do vázy stopkami do vody a pod vodou každou vodu nožem zkrátíme. Rostliny mají ve svém těle vzduch, který je řidší než vnější vzduch. Po odřezání stopky nassají do sebe něco vzduchu, jenž znemožňuje dopravu vody do květiny. Odřízneme-li stvol nebo stopku pod vodou, nasaje rostlina do sebe vodu a vydrží déle svěží. Voda ve vázách se má denně vyměňovat, jinak se kazí a zapáchá. Zajímavé je také, že květy jednoho druhu vydrží pospolu ve váze déle svěží, než je-li pohromadě více druhů květin.

Rostliny v zahradě nás učí rozumněji rostlinám v pokoji, bytové rostliny nás sbližují se zahrádkou a s celou přírodou. Umožňují nám ovládnouti pěstitelské umění, dávají nám denně příležitosti poznávati podstatu života a vysvětlovati si jeho děje. Zahrádkář, který se dívá na rostliny jako na živé bytosti, pro něž platí obdobné zákony, jako pro lidi, pěstuje ve své zahrádce rostlinu životní radosti. K vypěstování této rostliny není žádný výdaj dosti vysoký, žádná námaha dosti těžká. Neboť jen touto cestou vytvoříme z většiny dnů svého života veliký, tichou radostí a vnitřním vyrovnáním vyplněný svátek.