Technika štěpování

V roubování je třeba získat zručnost, ale té docílíme jen zvykem. Zahrádkář se učí nejlépe tam, kde nemusí míti obavu, že něco zkazí. Získá-li jistotu v řezu a rychlosti při práci – potom půjde všecko. Tuto jistotu získá cvičením na keřích a prutech tvrdšího dřeva. Roubování je tolik jako přesné řezání nožem. Nožem se můžeme poranit, nezvykneme-li si hned z počátku zacházet s ním rozumně. Ostří má směřovat vždy tak, aby byla chráněna levá ruka. Nesmíme zapomínat, že ji máme. Tou občas přidržujeme větvičky. Když si při řezu s nožem zvykneme na předvídavost, nemůžeme se snadno poranit.

Chceme-li přeroubovat ovocný strom, pusťme se do toho s odvahou. Odvážnému štěstí přeje! Nebojme se toho, vždyť i když se roub náhodou neujme, stromek uhyne. Můžete jej přeroubovat příštím rokem znova.

Právě tak, jako potřebujeme k štěpování dobrý nůž z bezvadné oceli, potřebujeme nutně i znalost o složení pletiv v rostlinném těle. V průřezu větve jmenujeme prostřední tmavší vrstvu dřeva dření; tato vrstva je nejstarší, vně vidíme několik letokruhů. To jsou přírůstky jednotlivých let. Poslední letokruh bývá nejširší, ale ne vždy. Na letokruhu můžeme zjistit, jaké bylo počasí toho roku. Při špatném počasí jsou přírůstky menší než při počasí dobrém. Poslední letokruh hraničí s vrstvou lýka. Když si jí dobře všimnete, vidíme, že i lýko se skládá z kruhů. Nejmladší kruh lýka je ten, který je nejblíž dřevu. Mezi lýkem a dřevem je tenká vrstvička dělivého pletiva, kterému říkáme kambium. Z tohoto kambia roste strom do síly: z něho se tvoří dřevo směrem ke středu kmene (větve), lýko směrem ke kůře, k povrchu kmene (větve). Kambiální vrstvička je při roubování velmi důležitá. U ní se totiž děje srůstání roubu s podnoží. Když se stýkají s podnoží aspoň na některých místech, kambiální vrstvičky roubu, roub se ujme – jestliže buňky na řezné ploše neodumřely.

Zahloubáme-li se do podstaty života rostliny, narážíme stále na základní jednotku rostlinného těla, na buňku. Při štěpování, očkování a při zušlechťování rostlin potřebujeme nezbytně přímé znalosti o buňce. Zde se nám tato znalost proměňuje v užitek. Buňka je maličká stavební jednotka oku neviditelná, v níž je dokonalá dělba práce, dokonalá stavba a organisace životních pochodů. Vnitřek buňky, chráněné buněčnou blanou, je vyplněn rosolovitou hmotou, tzv. plasmou. V ní je buněčné jádro, které obsahuje plasmu jadernou. Jádro je sídlem všech dědičných vloh a vrodů. Toto jádro se při růstu rostliny dělí, rozštěpí na dvě polovice, z nich se vytvoří nové jadérko, okolo něho se shromáždí plasma, vytvoří blána buněčná – vznikne nová buňka. Rosolovitá hmota v buňce (plasma) přijímá potravu – jsou v ní umístěna různá tělíska, v nichž se přetváří škrob na cukr nebo cukr na škrob, v nichž je – v listech – i zeleň listová, vlastní továrna na výrobu cukru a škrobu z kysličníku uhličitého a vody. Plasma v buňce některých rostlin neustále krouží. Každá buňka pracuje pro druhou, je zde přesně vyvážená spolupráce. Při zušlechťování rostlin křížením se děje v pohlavních buňkách rodičovských rostlin zvláštní práce, kde se uvolňují a znovu kombinují tisíce vloh a vrodů soustředěných v chromosomech. Tato kombinace se děje podle určité zákonitosti, jejíž ovládnutí umožňuje pěstiteli šlechtitelskou práci na vědeckém podkladě, podle předpokladů. Studium buňky je základem vědecké činnosti šlechtitelské.

Při roubování je pro nás důležité, abychom si uvědomili, že dvě řezné plochy, které spojujeme, mají obnažené nesčetné buňky, na něž vzduch působí jako jed – umrtvuje je. Odumrou-li buňky na řezné ploše, nemůže roub s podnoží náležitě srůst. Proto roubování provádíme co nejrychleji.

Odhadem oka seřízneme podnož a po dalším odhadu seřízneme roub. Nyní se snažíme, abychom položili kůru na kůru, lýko na lýko, mladou vrstvu dřeva opět na mladou vrstvu dřeva podnože. Pak je jisté, že se spojují a kryjí i vrstvy kambiální a že nastane srůst. Nejrychleji se roub s řezem na podnoži po obou stranách )je-li roub slabší než šířka řezu na podnoži), tu je pokládáme na sebe aspoň po jedné straně. I to postačí k ujmutí roubu. Proto má býti každý řez při štěpování dostatečně dlouhý, poněvadž plochy kambia se setkají na větší ploše, tedy s větší pravděpodobností než na řezu krátkém. Důležitou věcí je rychlost této operace. Je-li roub zdravý, dobrá podnož a dobrá míza, tu není třeba se báti, že se roub neujme, a není zapotřebí pět minut roub k podnoži přirovnávat, jak to dělají začátečníci. Ve školkách se platí při štěpování, jak při roubování, tak i očkování, od kusu. I když roubař má třicet haléřů od kusu, vydělá v sezóně denně pěkné peníze, což svědčí o rychlosti jeho práce. Také se mu téměř vše ujímá, neboť jakost práce bývá odměňována i dodatečnou prémií za ujaté štěpy )roubovance, očkovance). Tedy zapamatujte si: Co nejvíce ostrý nůž a rychlost při roubování, tj. spojení kambia roubu s kambiem podnože.

O zdaru štěpování rozhodují nemálo rouby. Zaschlé rouby jsou často příčinou nezdaru. Roub má býti vždy svěží, nezáleží na tom, kdy je řezán. Někdy jsou řezány rouby na podzim a jsou-li dobře uloženy na vzdušném místě ve vlhkém písku, může se jimi roubovati a očkovati až třeba v květnu, dokonce i v červnu. Rouby se začínají řezat obyčejně v prosinci, je to výhodné proto, že máme rouby v zásobě a přijde-li větší zima, kdykoli po ruce. To ovšem neznamená, že se rouby nesmějí řezat v únoru, v březnu či v dubnu. Zde platí toto pravidlo: Čím dříve rouby řežeme – při dobrém ošetření – tím déle je můžeme uchovávat aniž by se poškodily, čím později rouby řežeme, tím kratší dobu je můžeme uchovávati, a když vegetace pokročila, musíme hned po uřezání roubu naroubovat jej na jiný strom. I pak se roub bezvadně ujímá. Roub má být uložen do písku tak, aby z něho mohl čerpat vláhu. Řez roubu má být proveden nožem, nikoliv nůžkami, vzduch musí být přiměřeně vlhký a uřezané rouby v bezmrazé místnosti bez přístupu slunce a tepla. Nezapomínejme, že i odřezané rouby vypařují vodu. Jakmile je roub před použitím příliš scvrklý, je zpravidla bezcenný; dá se však někdy zachránit máčením ve vlhkém písku, ba i přímo ve vodě.