Psychologické nemoci našeho ovocnářství

Naše ovocnářství netrpí jen nemoci stromů, častěji trpí lidskými psychologickými nemocemi. Nezhoubnější nemoc je lidská povrchnost. Krása ovocných stromů koření v lidských myšlenkách, v lidském, kladném, uvědomělém poměru k ovocným stromům, v širokém přírodovědném rozhledu ovocnářů i veřejnosti.

U žádných jiných rostlin tak jako u ovocných stromů se neprojevuje , jak nezbytná je lidská velkorysost, trpělivost, předvídavost, vytrvalost a houževnatost. U stromů nestačí jen fysická práce, jí musí předcházet veliká práce duševní. Každá dokonalá věc a dílo se musí napřed zrodit v lidském mozku. Ovocnářství jako celek je vzácné lidské dílo, kde jedna generace tvoří pro generace následující a proto zde jdeme jen tak pomalu vpřed. Jen neobyčejně zvýšená poptávka po ovoci přivábí k ovocnářské výstavbě nejlepší mozky, bez nichž je povznesení našeho ovocnářství nemožné.

Dnes stále ještě velká část majitelů ovocných výsadeb považuje ovocné stromy za rostliny podobné stromům lesním. Domnívají se, že ovocný strom je rostlina, která byla stvořena již s velkými a krásnými plody, že ovocný strom může růsti i v nejhorším pozemku, kde již nechce růsti nic jiného. Chtěli by sklízet hojnost ovoce, ale přitom nechtějí stromu nic dát. Jejich pěstitelská šablona mohla by být nazvána „Ovocný strom jako dřevo v lese“.

Ve snaze získati za nic mnoho, která je těžkou lidskou nemocí, je zkáza každé dlouhodobé investice, tedy i ovocnářství. V životě platí heslo: „ Něco za něco“. Musíme investovat, abychom mohli těžit. Musíme dát duševní námahu, měsíce zkoumání, učení, peníze i práci, a teprve potom se objeví užitek, který prospívá přímo nejen pěstiteli, ale i jiným. Jak přesvědčivě o tom mluví k nám rostliny! Záhon zelí dá velkou sklizeň, je-li dobrá, pohnojená, porytá půda, sazenice vhodné odrůdy, zalévání, okopávání a ošetřování. Žádné chytráctví zde nepomáhá a nikdy ani kouzelné hormony nepomohou, není-li zde základní předpoklad: účelná investice a práce. Snaze chtít získat něco za nic by se měl každý člověk bránit jako moru, poněvadž člověka ochromuje, činí ho neschopným, nešťastným. „Přijímám abych dával, dávám, abych přijímal“, to jsou zásady, jimž musíme zůstat věrni zejména v ovocnářství a pěstování rostlin vůbec.

Druhou psychologickou nemocí, která v ovocnářství i v pěstitelství jiných rostlin – zvláště u zahrádkářů – působí mnoho škod, je falešný názor na přírodu. To jsou ti známí honci za předpisy, schématičtí pedanti, kteří do puntíčku chtějí mít předepsanou každou práci, to jsou ti, kteří úzkostlivě počítají očka a vše chtějí dělat na vlas podle předpisu, jejž si zvolil nebo který jim byl doporučen. Oni spoléhají na knížky a předpisy, místo aby se opřeli o svůj uvažující mozek a o logiku každé věci i práce. Příčinu tohoto jejich počínání musíme hledati jen v jejich falešném vztahu k přírodě. Jakmile opraví své falešné stanovisko k přírodě jako celku, začnou používat svého myšlení a půjdou a úspěšně kupředu. V zajetí svých falešných představ si nyní ani neuvědomují, že se chovají k životním zjevům okolo sebe, jako by ony byly výsledkem čehosi, tajemného, nezbadatelného a nezvládnutelného. K zvládnutí těchto zjevů je – podle jejich představ – zapotřebí jakýchsi zaklínacích formulek a předpisů. Rostlina je ochotna poslouchat, jen když se k ní přijde s touto zaklínací formulkou. Proto je nutno pochopit formulku, naučit se jí dobře nazpaměť a pak dosáhnu, co mi formulka slinuje. Rostlina je v očích mnohých ovocnářů jako neposedné dítě a tak, jako „bohorovni vychovatelé“ říká si i tento ovocnář: „Tak dlouho tě budu řezat, až budeš růst nebo rodit, jak já si přeji“. Člověk musí napřed pochopit, že rostlina žije podle podobných zákonů jako on, že je stejně vzácným obyvatelem světa, jako on, a potom se jí naučí rozumět. Je třeba pátrat po účelu zjevu a po jeho příčině, abychom mohli objevit hybné síly života a zvládnouti je.

Třetí psychologickou ovocnářskou nemocí je nemoc jednostrannosti. Propadá ji mnoho inteligentních ovocnářů, zahrádkářů i pěstitelů z povolání. Bez základního přírodovědného vzdělání a bez jeho ucelení, bez studia odborné literatury a života klasických ovocnářských myslitelů i praktiků předchozích dob, nahlédli tito pěstitelé svým bystrým postřehem do života stromu, vypozorovali působnost některého životního zákona, např. že větvička v ose vodorovné brzy rodí, a zůstávají tímto poznáním ohromeni. Každý, kdo začal sám objevovat podstatu životních krás, stál takto okouzlen, udiven, ohromen. V nadšení nad svými pozoruhodnými poznatky dopouští se chyb všech začátečníků. Domnívá se, že objevil něco naprosto nového a že v jeho objevu je odhaleno celé tajemství pěstitelského úspěchu, že je na vrcholku ovocnářského poznání. Na tomto vratkém základě vytvoří novou pěstitelskou „metodu“ ve skutečnosti šablonu, kterou nazve svým jménem. O své metodě píše množství článků, pořádá přednášky. Získá mnoho následovníků, poněvadž vše co říká, zní tak jednoduše, tak lákavě, přesvědčivě, stačí jen maličko „a kdo to přesně udělá, jak já říkám, bude mít zdar a má pak pokoj!“ Koho by to nezlákalo, vždyť lidé touží získávat vše snadno a rychle.

Jednu velikou zásluhu mají i takoví propagátoři: Strhnou mnoho lidí k činu, uvedou je do pohybu. Kdo se jednou dostal do práce, pozná brzy, že mnohé je jinak, že je to sice často opravdu jednoduché, ale až po získání řady dalších vědomostí; proto se snaží tyto vědomosti získat a rozhojnit a nakonec se stane dobrým pěstitelem, dobrým zahrádkářem.

Pokud propagátoři nových pěstitelských šablon dovedou logicky přemýšlet, pokud jsou ochotni se učit ze získaných nových poznatků a skutečností, dotud se rychle propracovávají k ovocnářské dokonalosti a s ní ke skromnosti, která je přesvědčuje, že „nic nového pod sluncem“. Poznají, že je přesvědčuje znalost jednoho zákona, nýbrž znalost – a ještě více – pochopení smyslu celé souhry všech přírodních zákonů, které ovlivňují život a růst kulturních rostlin.