Poznáním přírody k životní aktivitě

Hlubším pohledem do života v přírodě se stáváme lidmi úspěšnějšími, veselejšími i zdravějšími. Mnohé zjevy, jež jsme dříve pokládali za malicherné a zbytečné, se objevují ve své vzácné  účelnosti.

Práci s rostlinami v zahrádce, v sadě, na poli u v lese poznáváme, že mnohé zjevy, jichž jsem si nevšimli, které jsem dříve odsuzovali, poznali jsme nakonec jeho nezbytné. To nás učí dívat se pozorně na všechno a pátrat po životním smyslu; přestáváme se pokládat za pána tvorstva, ale počínáme se považovat za spolupracovníka všech těchto krás světa. Poznáním přírody se stávám regionálními pracovníky, poněvadž víme, že konečným vybudováním celku posloužíme sobě a svým dětem.

První poznání účelnosti v přírodě a poznání, jak člověk tuto účelnost často přehlíží a kazí, svádí k životní pasivitě. Pozná-li člověk, že i sucho musí být, že i krupobití má své poslání, že povodně nejen škodily, ale také prospívaly, že housenky a květopas mají také určitý úkol na stromě, že vše je vyváženo, tu má dojem, že člověk vždy jen zkazí tuto rovnováhu, když do ní zasáhne. Svádí to ovšem k myšlení, že lidská kultura nebo civilisace je zlo, a návrat k přírodě si představuje jako návrat k primitivismu. Druhá skupina lidí si říká: „Co naplat, kultura kazí lidi, ale to je nutné zlo“. Oba názory jsou důsledkem nelogického uvažování.

Poznání smyslu každé věci je předpokladem, abychom mohli použíti této věci ve správném duchu. Musím poznat, že nemoc stromu je spravedlivý důsledek čehosi, abych si uvědomil, že mým úkolem je vypěstovat zdravé stromy. Musím poznat, že květopas je někdy dokonce prospěšný, neboť mne ponouká, abych účelně probral příliš hojné plody na svém stromě. Cesta k lidské aktivitě je v poznání přírodních zákonů, v uznání jejich dokonalosti a účelnosti a v harmonickém využití a použití této dokonalosti k lidským záměrům. Přírodní rovnováha nemusí být v zájmu člověka porušována. Naopak, člověk je schopen přivést ji do optimálního stavu. Místo povodní zavodňuje ve správnou dobu, účelnými větrolomy řídí směr větru, velkými ovocnými sady nahrazuje lesy, hnojením dodává chybějící živiny. Poznání přírody nás vede k aktivitě pro budoucí generace. Musíme pracovat v jejich prospěch, chceme-li být i mi šťastni.

Ovocné stromy mají zásluhu o návrat velkého množství lidí ke zdravému myšlení, k poznání podstaty přírody. Možnost přemýšlet u ovocného stromu, to je jedním z nejkrásnějších darů, jež nám ovocnářství dává: proto i tato kapitola náleží do zahrádkářské příručky. V zahrádce nepěstujeme jen rostliny, ale také myšlenky, a – jak jsme si řekli hned v začátku – také tu nejkrásnější rostlinu, lidské štěstí.