Podstata a možnost záměrného řezu

Na levé straně diagramu na str. 85. je znázorněna podstata řezu. Chceme-li zkrátit třeba i nejmenší větvičku na stromě, musíme si napřed jasně sami sobě odůvodnit, proč to děláme. Je-li koruna ovocného stromu příliš hustá, vyřezáváme z ní celé přebytečné větve, abychom dovnitř koruny pustili více slunce. Když strom sázíme, odřezáváme číst koruny (větviček(, poněvadž chceme zmenšit korunu stromu úměrně k zmenšeným kořenům.

Je nutno si uvědomit, že po ukrácení roste větev zcela jinak než by rostla bez něho. Kdo řeže, má si dobře představit, jak poroste tato zkrácená větev v letošním a v příštím roce, za tři, za pět, i za více let. Levá strana diagramu ukazuje, jak větve rostou po zkrácení. Je třeba si představit, že vzrůstová a životní síla se soustřeďuje k vrcholku každé větvičky. Odřízne-li se kousek této větvičky, odvede se tato vzrůstová síla z vrcholku do zbylé části zkráceného výhonu. Zde se tato síla soustředí, nahromadí, podobně jako voda u jezu, a vrací se směrem k základu větve. Čím větší kus větvě se odřízne, tím větší síla se hromadí ve zbylé části, z níž výhony rostou potom zvlášť silně. Ze svislé větve musíme odříznouti velkou část, aby vzrůstová část působila v celém zbytku větve tak silně, že její všechna očka proudí k životu. Diagram ukazuje, jak velkou část výhonu musíme dořezat, chceme-li docílit bočného obrostu ze všech oček po celé délce větévky. Čím blíže je větvička vodorovné poloze, tím menší kousek jí odřezáváme a při tom docilujeme stejného obrostu po celé její délce, jako u větvička svislé po silném řezu. Vodorovnou větvičku, chceme-li na ní docílit jen hojnost plodonosného obrostu, neseřezáváme téměř vůbec, poněvadž obrost se na ní vytvoří bez jakéhokoli zásahu. Chceme-li tu však docílit silných dřevných výhonů, pak i vodorovnou větvičku musíme náležitě zkrátit. Čím silněji ji zkrátíme, tím silnějšího výhonu na ní docílíme, ovšem v předpokladu, že zároveň ovlivníme svislé větve nad ní rostoucí. Velikost oček na diagramu (str. 85) znázorňuje sílu větviček vyrostlých po řezu.

Každý řez má být účelný. Proč se například snažíme vytvořit porost větvičky? Můžeme usilovat o vytvoření silnějších větví a proto řezem vyvolat zesilovací porost, nebo chceme po celé délce větve docílit úrodu co největších plodů a k tomu vypěstovat zde plodonoše. Někdy opět chceme vyvolat jeden nebo dva silné výhony, a to tenkrát, když větvička ani po vzpřímení do svislé polohy nechce tvořit žádné dřevěné přírůstky nebo je-li stromek zbabčilý velkou úrodou a tvoří jen stále plodonoše. Takové stromy brzy umírají. Silné výhony chceme vytvořit při zmlazování starších stromů, nebo když je zláme větev a za ní náhradu. Jak v tom kterém případě řezat, napoví nejlépe strom sám. V podstatě platí tyto zásady: řežeme-li a zkracujeme-li, abychom získali plodonosný obrost, řežeme co nejméně („dlouze“), jen tolik, aby se větvička oživila; někdy nad spodními očky větévky děláme zářezy. Zde je třeba si uvědomit, že i stromy vůbec neřezané rodí – a mnohdy jak krásně! Náčrtek na str. 87. a 88. nám ukazuje, kde povstává nejdříve plodnost i u stromů neřezaných. V těchto místech je zvláštní poměr sil, který vyvolává plodnost. Čím silněji řežete, tím větší způsobíte vzrůst do dřeva.

Aby zahrádkář se zdarem a bez těžkostí ovládl základní pravidla řezu, nechť si dobře uvědomí další důležitou skutečnost. Odřežeme-li kus větve, odstranili jsme s touto částí mnoho dřeva a v něm značné zásoby organických látek spolu s očky (pupeny) a také jsem seřízli vegetační vrcholek, který pro vzrůst větvičky a její životnost je velmi důležitý. Může takovýto zásah ponechanou část větve posíliti nebo ji zeslabí? Odpověď na tuto otázku si musíme dobře ujasnit, poněvadž právě zde se často mýlí i praktikové značně pokročilí, dělají naprosto nesprávné závěry a z nich chybné zásahy při řezu.

Uvažujeme-li logicky, musíme si vždy přiznati, že takováto ztráta musí stromek zeslabiti. Celý vtip tohoto problému záleží v tom, co se pak stane s větví po řezu? Zkrácením této větve zastavujeme vzrůst do délky asi o čtyři neděle. Kdybychom chtěli zastavit vzrůst větvičky na delší dobu, tu bychom ji po prvním zkrácení, když vypučí náhradní výhony, zkrátili znovu a pak po třetí, popř. po čtvrté. Je přece jasné, že ta stále zkracovaná větvička musí zůstat malá a podle poštu svých listů přiměřeně slabá. Tohoto zkracování se používá při zaštipování plodonošů na kordech aj. stromcích přísně tvarovaných; jen ten tuto práci může provádět se zdarem, kdo si uvědomí, že jejím účelem je přiměřeně – ani mnoho, ani málo – větvičku zeslabit a tak vynutit, aby zarodila v budoucím roce.

Řekli jsme si však také, že slabé větvičky, zbabčilé a úrodami zesláblé stromy, a dokonce také staré stromy, u nichž bychom se měli vystříhat jakéhokoli oslabení, zmlazujeme silným řezem. Jak to tedy souhlasí se skutečností, že řez větve a tím i celý strom vždy zeslabuje? Celou tuto zdánlivou záhadu nám vysvětlí listy. Kdybychom ponechali slabou větvičku růsti bez řezu, oděje se – řekněme – třiceti listy. Ty budou asimilovat, vegetační vrcholek vytvoří za léto nových dvacet až třicet listů. Větévka roste a sílí. My ji však zkrátíme o dvě třetiny. Zeslabili jsme ji na určitou dobu. To je nepopíratelné. Co se však stalo po tom zeslabení? Celá životní sála původní větve se soustředila na zbylou část větve. Působí na očka a z nich vyrůstají olistěné výhony od samého základu zbylé větve. Výhony z nejvyšší části seříznuté větvičky se snaží čile nahradit ztrátu způsobenou seříznutím. Větévka v době osmi neděl vytvořila 60 listů a do podzimu snad dalších šedesát. K tomu ještě listy jsou rozprostřeny po celé její délce. Větší plocha listová podporuje větší vzrůst. Větvička má nyní mladé dřevo, více listů, má více výhonů – je zmlazená, zlískavší řezem na životnosti.zmlazujeme-li celý strom, je to celkem jednoduchá práce. Před zmlazením se má strom vydatně pohnojiti.

Chci-li slabou větvičku zmladit a získat na ní silnější výhon, řežu ji hodně krátce. Mám-li však v koruně stromu vyrovnat vzrůst mezi dvěma větvemi silnými a dvěma slabými, jak to udělat? Mám slabě rostoucí větvičky seřezat a silné nechat bez řezu? Zde se dělají ty největší chyby. V tomto případě nám nejde o zmlazení slabé větvičky. – je přece svěží, často silně rostoucí, ale jiná větev ji za příznivějších okolností, v nichž žila, předstihla ve vzrůstu, je mohutnější. Pak je třeba u slabé větvičky vyrovnat vzrůstový náskok silné větve. Představme si, že zahrádkář zmladí slabší větvičku silným zkrácením a silnou ponechá růst buď bez řezu nebo ji jen slabě zkrátí. Slabá větvička sice po zmlazení zhoustne a o maličko silněji poroste, ale její silnější konkurentka roste také a poněvadž má větší plochu listovou, sílí dále a zmlazená větvička ji nemůže dorůsti ani po řezu. Vzrůstový nepoměr mezi větvemi se tímto zásahem ještě více zostří v neprospěch slabé větvičky. Chceme-li jednu slabou větvičku ve vzrůstu popohnat, aby dohonila větev silněji rostoucí, není jiného prostředku, než silně rostoucí větev ve vzrůstu tak dlouho brzdit, až slabá větvička zesílí tak, že bude mít obdobnou vzrůstovou sílu, jako její původně silnější konkurentka. Samozřejmě, že učiníme všechno, aby slabší větev silněji rostla. Postavíme ji dočasně do polohy téměř svislé, je-li zdravá a má dosti listů, neřežeme ji vůbec; má-li násadu plodů, pak plody odstraníme, poněvadž zdržují větev ve vzrůstu. Její vzrůst urychlíme, když podélně nařízneme její kůru, aby toto mechanické podráždění vlákalo sem více živin potřebných k hnojení a tak posílilo současně i vzrůst. Přitom však musíme silnou větev ve vzrůstu všemi prostředky zastavovati. Především ji silně seřežeme. Aby se nám tímto řezem nemohla zmladit a znásobit počet listů, provádíme na ní další řezy za zelena. Odstraňujeme a zkracujeme na ní všechny její boční výhony a v tomto případě i terminální (výhon rostoucí mocně z nejvyššího pupenu). Výhon již vyzrálý v létě zaštípneme, abychom větev zdrželi ve vzrůstu co nejvíce. Proti důsledkům zmlazování máme tedy neselhávající prostředek – řez za zelena a zaštipování. Můžeme-li použít zároveň ještě jiných prostředků k zastavení vzrůstu větve, pak jich použijeme. Silnější větev ohneme dočasně do polohy přibližně vodorovné, ponecháváme ji co nejvíce plodů, poněvadž ty vzrůst zastavují. Jakmile slabé větve svým vzrůstem dostihly větve silnější, přestáváme u silnějších s řezem. Potom všechny větve, jakmile jsem je uvedli do správné polohy, rostou a sílí stejnoměrně a nepotřebují již našeho zásahu.

Vidíme tedy, že přemýšlející zahrádkář může vyvolat větve v život kde chce, zvláště u jádrovin a broskví, jejich vzrůstu určiti libovolný směr, řídit sílu vzrůstu, že dovede vypěstovat větvičku libovolně silnou nebo slabou, dlouhou nebo krátkou. Umí získat plodonoš v těch místech, kde si toho přeje a – u kordonů aj. krsků – dovede tuto plodnost urychlit a zvýšit krásu plodů. To vše mu umožňuje pochopení a ovládnutí zákona vzrůstu a plodnosti u ovocných stromů, které pracují přesně a proto umožní úspěch jeho záměrné práce. Bez znalosti těchto zákonů je úspěšný řez a ošetřování ovocných stromů, vysokokmenů, brzy rodících zákrsků i kordonů naprosto nemožné. Správnému řezu se naučíte nejen praxí, ale hlavně přemýšlením.