Štěpování jako nejzajímavější práce zahrádkáře

Štěpování je nepohlavní způsob rozmnožování stromů, keřů i jiných rostlin. Umožňuje udržení čistého typu určité odrůdy. Štěpováním budeme nazývat jak roubování, tak i očkování.

Štěpování je téměř vždy hluboký zásah do života rostliny, zásah, který může přinést plný úspěch jen tehdy, známe-li koloběh živin ve stromě a ujasníme-li si práci listů i souhrn všech životních sil a podmínek, které jsou podstatou zdravého vzrůstu. Je nutno, abychom poznali složení pletiv ve stromě i nejběžnější poznatky o dědičnosti.

O podstatě štěpování nás nejlépe poučuje přeroubování starších ovocných stromů. Přeroubovat starší strom, skýtající špatné ovoce, znamená zhospodárnit jej. Tam, kde v sadě nebylo téměř žádného užitku, může býti výnos až tisícový.zhodnocujeme zde mohutnou kostru rozvětvení stromu, kde jsou již hotové větve i kořeny, kde je již množství zásobních látek. Tyto hodnoty se zužitkují nasazením roubů cenné odrůdy, která se zde ve třech letech tak rozvine, že může přinést i metrický cent ovoce a rodit pak mnoho dalších roků.

Má-li tato nesmírně zajímavá práce míti zdar, musí býti každý zásah záměrný, cíle vědomý. Každý ví, že se část koruny odřeže, obyčejně v tupém úhlu. Na každou zakrácenou větev vsadíme rouby. Zde musíme zvládnout dvojí práci: techniku roubování a životní pravidla stromu. Ani nejlepší technika roubování nám nepomůže, jestliže si neuvědomíme, že mezi korunou a jejím listím a mezi kořeny stromu musí býti rovnováha, která byla sřezem koruny porušena. Aby kořeny mohly pracovat a žít, potřebují k tomu práce všech listů, jež každého roku koruna vytvoří.

Proto první, co si máme při sřezání koruny k přeroubování stromu uvědomiti, je, že plochu listovou jsme silně změnšili, ponechali jsme však nezmenšenou soustavu kořenovou. Naším nejdůležitějším úkolem je, starati se, aby si strom mohl co nejrychleji vytvořiti náhradu za ztracené listy. Víme, že tuto přechodnou dobu tím lépe překoná, čím je zdatnější, čím více má zásobních organických látek. Proto jej alespoň tři léta před přeroubováním neb zmlazováním posilujeme lepším obděláváním půdy, lepším přihnojováním. Nepřehlížejte nikdy tuto nutnost!

Při sřezání koruny stromu jsme ponechali množství malých větviček a vodorovné spodní větve, aby kořeny měly výživu, a do zkrácených větví vsazujeme rouby. O technice roubování pojednají další kapitoly. Vhodný způsob roubování starších stromů, neb silnějších větví je kozí nožka, která jediněčně nahrazuje zastaralé, ale spolehlivé roštěpy. Je-li míza, osvědčuje se Tittlův způsob za kůru.

Na jednu objemnější větev dáváme několik roubů. Čím více, tím lépe. Kdybychom daly jen jeden roub, uchoval by se jen proužek zdravého pletiva, ostatní v celém obvodu větve by snadno odumřelo. Víme přece, že míza jde jen tam, kde je očko, a není-li na silnější větvi několik roubů, děje se s ní totéž, co s čípkem. Na všech roubech se vytvoří listy. Roub pomáhá hojit ránu řezu. Pozorujte, čím více roubů, tím lépe všechny rostou. Jeden pomáhá druhému.

Rouby se dobře ujímají a rostou neobyčejnou silou. Strom má přece hojnost zásobních látek, ve sřezané větvi je připravena velká životní síla, která se snaží co nejrychleji vytvořit náhradu za ztracenou větev. Nejbujněji rostou rouby na svislých horních větvích, což opět potvrzuje známe vzrůstové zákony.

Často jsem svědky toho, že strom po přeroubování vyžene po celé délce přeroubovaných větví spoustu výhonů, „vlků“ neboli „zlodějů“, kterými se snaží nahradit ztrátu listů a jimiž vlastně zmlazovacími výhony. Je mylné domnívati se, že žijí na úkor roubů. Jen výhony v nejbližší vzdálenosti u roubu musí být odstraněny, aby roubu nekonkurovaly, výhony po délce větví je nutno vodorovně sehnout, neb je zkrátit, ale většinou jich ponechat, poněvadž jsou zmlazovacím obrostem a podporují vzrůst roubu. Starý obrost větviček na spodních částech přeroubovaného stromu, pokud mají vodorovnou polohu a pokud jsou to plodonoše, je ke zdraví stromu naprosto nezbytný a nově naroubované odrůdě neškodný. Naopak, květy staré odrůdy jsou zpravidla opylovači odrůdy naroubované, kvetou-li ovšem současně.

Když jsme na silnou větev naroubovali třeba čtyři až šest roubů, neznamená to, že všechny necháme volně se vyvíjet. I kdyby zde byly jen tři rouby, nesmíme je ponechat všechny tři, nýbrž jen jeden, nejlépe postavený. Ostatní ve vzrůstu zastavíme prostě tím, že přebytečné výhony ohneme dolů. Jeden roub postačí, aby se z něho vytvořila dokonalá náhrada za odříznutou původní větev. To učiníme na všech větvích a výhonům, vybraným k vytvoření kostry, určíme správný směr.

U přeroubovaného stromu musíme býti nejen štěpaři, ale především staviteli jeho kostry, neboť jen její účelná stavba umožní, aby se správně využilo celé vzdušné prostory přeroubovaného stromu. Výhony,jež jsme ohnuly špičkou dolů, přestaly růsti do délky, vytvořily plodonosný obrost, přispějí tedy také k plodnosti a přitom asimilací svých listů pomohly kořenům. Při přeroubování starších stromů opět vidíme, jak všestranně lze využíti dobrých přírodovědných poznatků.

Takto ošetřovaný přeroubovaný starší strom do tří let nahradí ztrátu listů a může záhy potom přinést ovoce a na metrické centy, což zní jako zázrak, ale je to skutečnost.

Starý strom je možno zmladiti a ponechati mu při tom původní odrůdu. Zmlazením chceme na stromě vytvořit nové, svěží větve, které jsou schopny lepšího života, než větve přestárlé, vysílené. Strom sám obyčejně o toto zmlazení žádá svými výhony, vlky. Výhony na starých větvích jsou vždy známkou, že strom potřebuje mladé dřevo a listy v těch místech, kde se tyto výhony – vlky – tvoří. Před zmlazením po několik let pod stromem co nejlépe obděláváme, přihnojujeme a pak seřezáváme staré větve k silným a vhodně postaveným výhonům. Zkrácená větev u zmlazeného stromu se může hned po řezu oroubovati, a to nejlépe rouby též odrůdy, ovšem rouby ze stromu mladého, bujně rostoucího. Tím zvyšujeme životnost stromu. I u zmlazeného stromu je nutno budovati především kostru jeho nové koruny.