Školkařský vývoj ovocného stromu

Základem mnoha ovocných stromků je seménko, z něhož vyrostla podnož. Toto semeno pro planou podnož má býti také jakostní, vybráno z dobrého planého matečného stromu, z něhož si přinese co nejvíce dobrých vlastností, jako: schopnost tvořiti hojnost jemnějších kořenů, čilý vzrůst tuhého dřeva, zdravé listy, schopnost tvořiti rovný kmen, odolnost vůči chorobám, v neposlední řadě také sklon k brzké plodnosti, poněvadž plodnost podnože ovlivňuje plodnost odrůdy naroubované na podnož.

Ovocné jádro vzklíčí náležitě jen tenkrát, leží-li od podzimu do jara asi 90 dnů v zemi. Proto se vysévá na podzim, buď přímo do řádků na záhon, kde však je ohroženo myšmi, nebo se vysévá do truhlíčků neb květináčů. Dá se vždy vrstva písku, na ni vrstva semének, zase písek a pak seménka až je květináč plný. Písek má být mírně vlhký. Květináč pak umístíme do chladného, ale bezmrazého sklepa. Do jara seménka mají obyčejně již klíčky. Tomuto způsobu přípravy semen říkáme stratifikace. Klíčící ovocná jádra velmi mohutně dýchají, proto k nim musí mít přístup vzduch. Květináč má být proto obyčejný, nepolévaný.

Z jara se vysévá semeno do řádků, kde brzy vzchází. Při výsevu naklíčených jader musíme dávat pozor, aby se klíčky neolámaly. Když sazeničky po vzejití vytvoří kromě děložních lístků ještě lísteček na budoucím výhonu, pečlivě se vyrýpnou, aby se neporušily kořínky. Hlavní kůlový kořínek se o třetinu zkrátí (aby stromek vytvořil více kořenů do šířky) a pak se nasadí na dobře připravený záhon do řad od sebe 25 cm vzdálených a jednotlivé sazeničky asi 10 cm od sebe. Tato práce s přesazováním zelených semenáčků (přepichování) se má konati při podmračeném počasí neb navečer. Přepíchané sazeničky se před sluncem zastiňují větví chvoje neb křoví; občas se musí pokropit. Záhon se často okopává a zbavuje plevele; do podzimu jsou zde již silné sazenice, jejichž krček je v síle tužky. To znamená, že příštím rokem je můžeme již roubovat nebo očkovat. Pak – máme-li připravenu plochu pro zaškolkování, která má býti zpravidla včas převrstvena – vyryjeme ze záhonu pláňata, t. j. podnože získané ze semen, roztřídíme je, nožem zkrátíme kořeny, boční výhony i výhon hlavní a nejlepší z nich takto připravené vysazujeme do řad nejméně 80 cm, lépe 100 cm širokých, v řadě na 40 až 50 cm od sebe. Slabé a pokřivené sazenice zahodíme.

Podnože pro kordony a brzy rodící zákrsky ovoce jádrového se získávají nikoliv ze semen, nýbrž z hříženců, odkopů a řízků. K tomu účelu se zakládá matečnice podnoží. Do převrstvené půdy, do řad asi 1,80 – 2 m od sebe vzdálených, se vysázejí na 50 cm od sebe v řadě podnože čistých typů EM[1]), které po zakořenění silně sřezáváme, abychom docílili většího množství výhonů. Pak se k výhonům buď nahrnuje hlína, jako při ohrnování brambor, nebo jednotlivé výhony po zkrácení se ohnou a zahrnou zemí, kde téměř z každého zahrnutého očka vyroste výhon, který vytvoří své vlastní kořeny. Matečnice podnoží počíná skýtati oddělky třetím rokem po založení a skýtá je po šest až osm let. Podnože získané z oddělků školkujeme stejně jako plané podnože (pláňata) z výsevů semen.

Zdravé a svěží sazenice je možno již po vysázení na jaře roubovat nebo v létě – mají-li dostatek mízy – očkovat. Rostliny s neupjatými očky se roubují příští jaro. Očkovanci se vyvazují k čípku, který se později vyřezává.

Očko i roub vytvoří zpravidla silný výhon, celý obrostlý listy. V uspořádání na větvičkách ovocných i jiných stromů a i jiných rostlin, je určitá zajímavá pravidelnost. U jabloní, hrušní, švestek i třešní můžete začít počítat u kteréhokoli listu a přece zjistíte, že přesně nad tím listem, od něhož jste při počítání vyšli, je vždy šesté očko. Očka od prvního do šestého očka tvoří na větvičce spirálu, v níž očka směřují s udivující pravidelností na různé světové strany. Zamyslíme-li se trochu, poznáváme lehce, že výhon je proto celý listy obrostlý, poněvadž je nutné, aby rychle rostl a po celé své délce sílil – a to může jen tehdy, má-li všude listy stejnoměrně rozložené. Listy jsou zde zesilovacím obrostem.

Příštím rokem růst roubovance pokračuje. Z nejvyššího, zdravě vyvinutého očka, pupenu, tzv. pupence vrcholového, konečného neboli terminálního, roste silný výhon svisle nahoru a tvoří pokračování kmínku či osy stromku. Po bocích loňského výhonu vyrůstá několik olistěných větviček. Školka tyto větvičky zkracuje. Nazývá je zesilovacím obrostem, zřejmě proto, že jejich listy přispívají k zesílení kmene. Zesilovací obrost se ponechává na stromku – ovšem za stálého zkracování a ně i za mírné probírky – po celou dobu školkařského vývoje stromku. Teprve v posledním roce se koncem léta vyřezává ostrým nožem. Jen na třešních a ořešácích se obrost neponechává. Třešně se roubují až v koruně a ořešákům se vylupují postranní očka. Jakmile ořešákový špičák (tj. dvouletý až čtyřletý ořešákový prut bez postranního obrostu a bez korunky) doroste do výše asi 2,20 až 2,30 m, vylupuje se mu na podzim nebo na jaře vrcholový pupen a ořešák tvoří korunu. Roubuj-li se stromek až v koruně, pak tvoří ihned korunu z roubu. Jinak u jabloní a hrušní se tvoří koruna ze čtyř až šesti výhonů: jednoho prostředního a tří až pěti postranních. Zkrácení školkovaných jabloní a hrušňových štěpů ve výši, kde chceme vytvořit korunu, vyvolá vzrůst nejméně čtyř potřebných výhonů. Prostřední výhon se uvazuje k čípku, není-li dostatečně svislý. Vývoj školkovaného stromku trvá čtyři až šest roků. Vyžaduje velmi mnoho odborných vědomostí a zkušeností. Jen člověk zasvěcený dobře do tajů školkařtví si dovede představit, kolik umění a poctivosti je třeba k vypěstování jakostního stromku, jenž má v dobré vaší péči splniti všechna vaše oprávněná očekávání.