Zalévání, pletí a přihnojování zeleniny

U zelinářství má zálivka zásadní důležitost. Výborní zelináři, Bulhaři, si vybrali vždy pozemek, jejž mohli zavlažovati z nějakého potůčku. Zelenina musí růst rychle, protože jen rychlý vzrůst jí dá šťávu a křehké listy. O rychlém vzrůstu rozhoduje mladá, silná sadba, časté okopávání při bohatém a častém zalévání. Je samozřejmé, že zde musí být také teplo a co nejvýživnější půda. V hladové půdě nic neroste.

Příroda si sama zalévá a dělá to dokonale. Je velmi zajímavé učit se od ní v tomto směru. Pozorujete, jak dešti své rostlinky připravuje. Ochladí se. Květy ohnou své stvoly. Prší-li, je obloha zatažena, slunce nesvítí. Po dešti je chvíli zamračeno. Voda dopadající na zem je teplá, měkká, okysličená a obohacená dusíkem. Kapky dopadají hustě, nikdy však nedopadají s takovou prudkostí, jako když pustíte proud vody z hadice. Při deštíku pofukuje větřík a setřásá z listů přebytečnou váhu vody. Pozorujte, jak velké množství vody spadlo. Kolik by to muselo býti konví vody! A přece když po dešti kopeme motyčkou, vidíme, že vláha nepronikla nijak hluboko. Po menším deštíku se má vždy vydatně zalévat, jen tak může vláha vniknout hluboko.

Pozorujeme-li tento nádherný a obrozující přírodní děj, déšť, je jasné, že nesmíme líti růžicí vodu do nepřipravených květů, nýbrž vždy jen trubkou ke kořenům. To platí zvláště pro kvetoucí jahodníky, které v době květu potřebují mnoho vody, ale pouze ke kořenům. Přednost dáváme vodě dešťové a zvláště z jara zaléváme jen vodou ohřátou sluncem. Zaléváme důkladně. Nestačí přeběhnout konví po záhoně. To jsme pokropili právě jen prach. V době sucha se musí záhon i třikrát po sobě důkladně zalít a teprve potom vniká voda ke kořenům. Že v každé zahradě má býti nádrž na vodu, to jsme si již řekli. V poslední době se rozmohlo zalévání vodou přímo z vodovodu, a to hadicí. Zahrádkář nemá jiného výběru. K tomu je třeba podotknout, že toto zalévání by se mělo dít časně z rána, když půda je chladná a rostliny jsou připraveny na vláhu. Nejhorší je lít ledovou vodu na rozehřátou půdu za slunečního žáru. O tom nás dostatečně poučuje sama příroda. Za slunečného dne zaléváme trubkou ke kořenům.

K zálivce se řadí přihnojování tekutým hnojivem. V kádi se rozředí kravince (bez slámy) a nechají se zde stát asi týden, nebo podobným způsobem se rozředí slepičí trus a ponechá se ležet ve vodě asi 14 dní. Pak se voda dolévá a za stálého míchání se trubkou zalévá ta zelenina neb květina, která potřebuje popohnání ve vzrůstu neb posílení v květu. Špenát, rajská jablíčka, celer, okurky, květák, jahody a muškáty jsou za tekuté přihnojování velmi vděčné. Rovněž tak i brzy rodící ovocné stromky. Tekuté hnojivo lze připravovat i z ledku, (na 100 litrů vody 2 kg ledku). I rohové piliny lze vyluhovati. Hnojivo nesmí přijít na listy. Ze staré krve je ideální hnojivo. Abychom mírnili zápach, dáme do kádě asi půl Kg zelené skalice. Zelená skalice tlumí zápach močůvky i hnoje. Nezapomeňte na to. Kde se často zalévá a přihnojuje, musí se často okopávat, aby zálivka měla pravý účinek.