V životě rostliny jsou však údobí, kdy kořeny nemohou přijímat vodu, listy však přes to – nuceny teplem, suchým vzduchem a vánkem – vypařují více vody než od kořenů dostávají. To se může dít jen na úkor zásobní vody, která je v rostlině, – ale jen po krátkou dobu.Pak nastává neodvratná její smrt.

Mají-li listnaté rostliny málo vody, vadnou. Vadnutím se průduchy stahují a tak silně omezují vypařování. Zalijeme-li zvadlou rostlinu, opět se vzpřímí. To ji vzpřímila voda, která obnovila napětí v celé rostlině, t. zv. turgor.

Nastane-li příliš velké chladno, začnou listy žloutnout a opadávají. V teplých krajinách opadávají listy za velkých veder a such. Je to zde i tam proto, že si rostlina v této době nemůže dovolit vypařovat vodu svými listy. Proto se dočasně zbavuje svého listového vypařovacího zařízení.

Naše neopadané (stále zelené) stromy mají většinou úzké a velmi tuhé listy, jimž vypařování vody je řízeno velmi úsporně. Jehličiny vypařují vodu i v zimě. Když zamrzne půda a kořeny nemohou přijímati ze země vodu, tu někdy u jemnějších neopadavých rostlin odumírají jejich větve, zvláště když pofukuje vítr a přes den se do nich opírá sluníčko. Listy odpařily zásobní vodu a proto větve odumírají, poněvadž v protoplasmě buněk, po ztrátě nezbytné vody, se děje škodlivá chemická přeměna.

Slabá pokrývka z chvojí znesnadňuje odpařování listů i dřeva, poněvadž zabraňuje slunečním paprskům a větru. Ideální zimní pokrývkou rostlin je půda. Korunky růží na ohnutých kmenech se celé zaklápějí zrytou zemí a tak nejlépe přezimují. Půda znemožňuje odpařování vody a udržuje vláhu rostliny.

Vždy vážným obdobím v životě rostliny je její přesazení. Rostlina byla vyzvednuta z místa, kde byla zapojena se zemí četnými kořeny. Toto zapojení vykopáním nebo vyrytím rostliny je rázem násilně přerušeno. Ustává příjem vody. Proto listnaté rostliny v létě přesazované vadnou.

Přesazujeme-li ovocný strom, činíme tak v době, kdy je bez listů. Kdybychom mu při přesazování ponechali listy, odpařovaly by zásobní vodu, aniž by kořeny mohly tyto ztráty nahradit. Kůra by zvrásněla na znamení, že strom sám sebe stravuje a ač by po přesazení neuhynul, zašel by v několika dalších letech. Sadíme-li stromek, který ještě neshodil listy, musíme mu odstříhat čepele listů; tu očka v paždí řapíků dokončí svůj vývoj lépe, než kdybychom odtrhali celé listy i s řapíky. Dobře vyvinutá očka rozhodují o zdravém vzrůstu výhonů.

Olistěné rostliny přesazujeme večer neb ráno, udržujeme je po přesazení ve vlhku, chráníme před průvanem a slunečními paprsky proto, že tím zmírňujeme vypařování listů. Přesazeným rostlinám prospívá vzduch teplý a nasycený vodními parami. Řízkujeme-li zelené rostliny, odstraňujeme jim část listů a dáváme pod skleněný poklop, v němž se samočinně udržuje teplo a parami nasycenými vzduch. Přesazujeme-li př. cibuli nebo pór, odřezáváme asi třetinu nati i kořenů. Činíme tak proto, abychom zmírnili vypařování listů přesazených rostlinek. Rozdíly ve vzrůstu mezi pórem při přesazování neseřezaným a seřezaným jsou velké.

Listy, jak jsme poznali, mohou býti rostlině zdrojem jejího největšího rozkvětu, ale také její zkázou. Odpařování vody z listů je další pákou, jíž vzdělaný zahrádkář ovládá své rostliny.

Neuškodí proto, uvědomíme-li si, že jsme již odvykli takovému učení, jakého bylo třeba v první třídě obecné školy. Teprve za několik roků těžké a veliké školní práce, která stála mnoho námahy našich učitelů, která stála veřejnou správu veliké částky peněz, jsme získali vědomosti pro svá nynější povolání. Jestliže se dnes do každé práce lehce zapracujeme, můžeme za to poděkovat jen škole a své tehdejší píli v učení.

Kdo však teprve v dospělejších letech začíná pracovat s živou přírodou, kdo začíná pracovat s půdou a rostlinami teprve ve své zahrádce, nechť si dobře uvědomí, že při této práci je jako žák první třídy, který po prvé  bere do rukou slabikář, seznamuje se s jednotlivými hláskami a učí se slabikovat. Jaké doby bylo třeba, než jsme ve čtení, psaní a počítání nabyli potřebných postřehů a zběhlosti. Proto je samozřejmé, že se ani rostlinám nenaučíme rozumět za jediný den, ani za jediný rok. Vložíme-li se však do práce v zahrádce s chutí a s rozumem logicky uvažujícím, docílíme i jako úplní začátečníci alespoň nějaké úrody, která je vždy lepší než nic. Jen praktická zkušenost nás mlže naučit zhodnocovat nepostradatelnou přírodovědnou teorii. Z chyb se člověk nejvíce učí – ovšem přemýšlející člověk. Vložte se proto s chutí do zahrádkářské práce s předpokladem, že budete její jakost zvyšovat každým rokem.

V zahrádce se neučíme jen pracovní zručnosti v rytí, v setí nebo v sázení. Chceme se naučit číst přímo v rostlinách, abychom poznali, po čem touží a co potřebují. Chceme poznat podstatu  rostlinného života, abychom mohli porozumět mnohým důležitým „proč?“. Zahradník je proto zahradníkem, že poznal život rostlin lépe než jiní a ovládl rozličné práce, při jejich pěstování. Dobrému zahradníku říká rostlina sama, co potřebuje a po čem touží. Zahrádkář se stává zahradníkem praktickou prací v zahrádce i teoretickým vzděláním. S počátku musí být odvážný a trpělivý, vždy však dychtivý poznat podstatu rostlinného života a zahrádkářské práce, vždy ochotný pátrat po odpovědi na otázku. „ proč tuto práci dělám tímto způsobem? Co se stane budu-li jí dělati jinak?“ Tato duševní námaha, vyžadující často značné sebekázně i vytrvalosti, vede k zvláštním radostem a nakonec vytvoří z vaší zahrádky nejkrásnější koutek na světě.

Zahrádka potřebuje především vašeho ducha, který má každou práci oživovat. Teprve práce oživená lidským duchem a prosvětlená jiskrami činorodých myšlenek přestává být  nádeničinou a stává se náplní lidského života.

Lidský duch si chce každou práci ulehčit a zároveň chce docílit dokonalejších plodů. Proto tvoří plány, důkladně je promýšlí, tvoří předpoklady, aby na nich věřil svoji sílu a kontroloval rychlost a opravdovost postupu a hledal také vhodné spolupracovníky, jejichž pomocí – spoluprací – by co nejrychleji dosáhl cílů.

Při práci v zahrádce nejsme nikdy opuštěni. Zde pracuje s námi řada vzácných spolupracovníků. Přidáme-li k jejich síle sílu našeho ducha a svalů, dosáhneme podivuhodných výsledků. Známe je všichni a přece neuškodí, když si je připomeneme.

Slunce je spolupracovníkem nikdy neselhávajícím. Jen tam, kde pracuje slunce, má málo práce lékař; jen tam se radostně rozvíjejí květy a z nich se utvářejí ušlechtilé plody. Přádáte-li rostlině více slunce, zvýšíte její plodnost. Jindy opět zamezíte přístup slunečnímu světlu, abyste získali křehké listy na salátových zeleninách. Sluneční teplo je čarodějem rostlinného života. Pod jeho zářením se rozvíjí všechno živé a jeho nedostatkem nebo přebytkem vše opět hyne. Teplo je spolupracovníkem přímo zázračným. Zajato v pařeništích i v půdě, urychluje vzrůst mnohých rostlin, dobu sklizně a zmnohonásobuje úrodu.

Vzduch je ve skutečnosti mořem cenných plynů. V jeho váncích a větru rostliny dýchají a oživuje se půda. Vzduch poskytuje rostlině kromě kyslíku k dýchání kysličník uhličitých, z něhož rostlina  za pomoci slunce a vody tvoří základní látky uhlíkaté a z nich, za účasti neústrojných látek z půdy jiné látky ústrojné; tuto tajemnou přeměnu tvoří v laboratořích zelených listů.

Voda je krví země. Napájí a sytí žíznivé i hladové, kraluje ve všem živém, poněvadž živá těla se skládají převážně z vody. Voda je ve věčném koloběhu a proměně, dopravuje stravu i odnáší odpady. Dopadá z oblaků k zemi, obohacena o vzácné a rostlinám prospěšné živiny, které se tvoří bleskem v ovzduší. Napojivši rostliny, vystupuje ze země jako duch v podobě páry opět do oblak, aby stínila zemi před příliš prudkými slunečními paprsky. Znovu se proměňuje v rosu nebo dešťové kapky, proniká do země, aby probíhala tajemnými podzemními chodbami, vytryskovala z pramenů, napájela potůčky, bystřiny, řeky i širá moře. Voda je živlem očisťujícím. Je krásná, je osvěžující.

Životní síla, tajemná, zázračná, věčně se obrozující, nekonečně tvárná, plná nečekaných možností, účelná a spravedlivá, pracující vždy s přesností a záměrně. Je to síla, která nemůže být člověkem vytvořena, může jím však být podporována nebo i brzděna. Poroučí nám, ale také ochotně poslouchá.

Půda, nazývaná od věků pramáteří, skromná a přitom bohatá, štědrá i skoupá, stálá kolébka i stálý hrob života. Půda, v níž jsou nesmazatelně zapsány celé dějiny lidstva, v níž koření osudy, naděje, krev i víra těch, kdož tu byli před námi, i nás samých. Před půdou se pokorně skláníme, když vkládáme seménko do země a když rostlinu okopáváme – a pokorně se skláníme před zemí, když sklízíme její dary.

Slunéčko sedmitečné je představitelem společnosti užitečných tvorečků, kteří pro nás vykonávají mnoho důležité práce. Jsou to žížaly, které provzdušňují, kypří a zúrodňují půdu, nesčetné půdní bakterie, které v bilionech zprostředkovávají rostlinám přijímání živin, vyluhovaných vodou z půdy, jsou zde zpěvní ptáci a konečně druhů z říše hmyzu, jenž s neuvěřitelnou houževnatostí ničí hmyz naší úrodě škodlivý.

Se všemi těmito spolupracovníky je třeba se seznámiti, poznat jejich povahu a možnosti, abychom je mohli postavit k práci tam, kde je jich v naší zahrádce nejvíce zapotřebí.

Jakou radost poskytuje člověku poznání, že je to jen souhra těchto všech činitelů, jejímž výsledkem je život tohoto světa, jehož jsme cenným článkem. Je v tom mnoho půvabů, když vnikáme do podstaty životní rovnováhy, která nás učí, že půda může vydati své plody, jen když je zde dobré semeno, světlo, teplo a svědomitá lidská práce. Jedno bez druhého je nemožné. Avšak na úrodu má vliv ještě další řada zajímavých činitelů. Všichni dohromady představují řetěz. Jsou-li všechny jeho články vzájemně spjaty, má řetěz opravdovou cenu.

Pěstování rostlin ožívá teprve při představě, že v jejich prospěch vládneme úžasnými silami slunce, země, vzduchu a vody.