Zahrádkář může nepohlavním způsobem rozmnožovati téměř všechny rostliny. Především roubováním a očkováním, jiné řízkováním a hřížením nebo z oddělků a šlahounů. Rozdělíte-li vytrvalý plamének nebo pivoňku na dvě části, rozmnožujete je oddělky, tedy nepohlavně.

Nyní se podívejme, jek se rozmnožují rostliny řízkováním. Řízkem nazýváme vhodně připravenou část větvičky, buď jednoleté nebo i starší, kterou zasadíme, abychom z ní zakořeněním získali novou sazenici. Řízky připravujeme jednak v době vegetačního klidu rostlin, od opadání listí do jara, jednak v době vegetační, kdy jsou rostliny olistěny.

K řízkování ve vegetačním klidu vybíráme dobře vyzrálé výhony jednoleté, z keřů neb rostlin skutečně zdravých a dobrých vlatností. Tyto výhony můžeme nařízkovati již na podzim nebo je založíme jako rouby a řízkujeme záhy na jaře. Z jednoho dlouholetého výhonu můžeme nařezat i několik řízků. Řízek je 10 – 30 cm dlouhý – může míti dvě očka, ale také až deset oček. Keře, které dobře koření, řízkujeme z delších řízků, ty, které koření těžko, z řízků krátkých. Rybíz, angrešt a meruzalka se rozmnožují z dlouhých řízků, růže z krátkých. Řízek dole začíná a nahoře končí očkem. K řezu řízků používáme ostrého nože tak, aby ani dole ani nahoře nebyl pahýlek; jen tak řízek dobře koření.

V řízkované větvičce jsou uloženy zásobní látky. Ty – uvolněny – přispívají k zakořenění, proto řízky z dobře živených rostlin zakořeňují lépe než z rostlin živených špatně. Abychom zakořeňování usnadnili, připravujeme půdu k sázení řízků co nejlépe – ale čerstvě nikdy nehnojíme, jen ji důkladně prokypříme. Někdy se sází kolíkem, lepší je však vyhrnout brázdičku a řízky klást asi 15 cm od sebe šikmo tak, aby ze zem vyčnívalo jen jedno očko. Řízkovat a sázet můžeme až do dubna. Proč sázíme řízky rybízu a jiných dřevin šikmo? Jsou pro to dva vážné důvody. První je ve vzrůstových zákonech kořenů – vodorovnější kořen tvoří více vlasových kořínků. Druhý důvod je v tom, že konec řízku šikmo nasazeného je blíže povrchu, že k němu tedy může přijít více vzduchu. Proč se však dává tak velký kus řízku do země a jen jedno očko ven? To proto, že úplně postačí jeden silný výhon, který se krásně rozvětví. Zpravidla však vypučí dva až tři výhony, tedy i z oček zakrytých v zemi. Půda chrání roub od přebytečného vypařování vody. Větší část řízku v zemi vytvoří více kořenů, jich rostlinka potřebuje.

Jak probíhá zakořeňování? Ze zásobních látek se tvoří na konci větvičky v zemi hojivý kalkus, závalové pletivo, jevicí se jako bělavá naduřenina, z níž vyrůstají kořínky nejdříve. Pod vlivem tepla a vláhy pučí očka – opět ze zásobních látek. Vyrůstají výhonky. Ty ještě nemohou asimilovat – stále tedy přijímají všechny vzrůstové látky ze dřeva řízku. Je-li větší část řízku nad zemí a nastane-li suché, větrné počasí, řízky sice zakoření a vytvoří často i první lístky, někdy však naráz uschnou. To proto, že při suchém počasí nebyly dostatečně zásobovány vodou. Vlhký a teplý vzduch velmi podporuje zakořeňování řízků.

Řízkování za zelena je v mnohém zajímavé a můžeme při něm uplatniti leckterých ze svých přírodovědeckých poznatků. Řízky děláme z olistěných, obyčejně ještě z nezdřevěnatělých , ale přece již vyzrálých letorostů nebo větévek. Poněvadž řízek má listy, nesmí být dlouhý, protože by vypařováním ztratil mnoho vody a zahynul. Délka zelených řízků bývá 5 – 8 cm podle toho, jak daleko od sebe jsou listy vzdáleny. Vrcholek výhonu ponecháváme, dole řežeme opět pod očkem. Vrchní lístky ponecháváme celé, boční jeden nebo dva lístky zkrátíme tak, že z nich zbude jen kousek čepele. Zmenšujeme tak odpařovací plochu listů. I zelený řízek používá k zakořenění svých zásobních látek. Jakmile se vytvoří první kořínek, využívá hned živin z listu. Zdar zakořenění zelených lístků je určován vlhkým vzduchem a náležitým teplem. Hospodyňky si to vyřešily ideálně – nasadí-li do květináče řízek „muškátu“ nebo fuchsie, tu jej poklopí sklenicí. Je to nejmenší skleníček nebo pařeniště. Podobný poklop je žádoucí pro všechny zelené řízky. Je pod ním teplo a vlhko.

K zakořeňování zelených řízků je dobrý praný říční písek; kdo si může opatřit rašelinu, bude vždy spokojen, dá-li polovinu písku a polovinu rašeliny a dobře promíchá. Ve sklenici vody zakořeňují např. větvičky oleandru.

Chceme-li vědět, co všechno můžeme řízkovat, zkoušíme. Neujme-li se vše, nemyslete si, že ta která rostlina se nedá řízkovat, hledejme chybu spíše ve své práci, promyslete si pochod zakořeňování a zkusme to znovu. I rouby ovocných stromů jsou schopny zapustit kořeny.  Nejjednodušší prostředek je, donutit je k tomu oklikou. Na jánče EM IX se naroubuje odrůda, kterou chceme získat jako pravokořennou. Nyní se roubovanec nasadí hlouběji do půdy, k níž je přimícháme rašelina. Naroubovaná část brzy zapouští kořeny. Jakmile narostou dostatečně silné kořínky roubu, odřeže se podnož (jánče) a máme pravokořenný stromek. Nejde-li něco tak, jde to jinak.důležité je naučit se samostatně myslet, hledat a zkusit to i ono.

Zakořeněné řízky se buď ještě školkují k dalšímu zesílení neb se vysazují přímo na místa, kde mají kvést nebo rodit. Bytové květiny se pozvolna otužují, načež se vysazují do menších květináčů. Postupně se používá při přesazování květináčů vždy o číslo větších.

Angrešt a rybíz se vysazují na vzdálenosti asi 1,5 – 2 metry od sebe do půdy dobře připravené, často se okopávají a přihnojují. Z keřů rybízu vyrůstají od kořenů silné pruty. Ty zmlazují keř a rodí velké hrozny. Proto každý výhon necháváme rodit jen asi tři nebo čtyři roky, načež jej vyřezáváme, aby nezahušťoval keř a aby mohly rodit opět výhony mladší. Jak rybízu, tak i u angreštu se zahrádkáři dopouštějí té chyby, že je ponechávají příliš husté. Raději i na rybízu pět větví sluncem prozářených a s přístupem vzduchu, než deset přehoustlých. Těch pět větví dá více úrody a sladší plody. Rybíz může růsti a docela dobře rodí i v polostínu, kde však skýtá kyselejší plody; ale právě zde jeho keř musí být řídký, aby do něho mohlo světlo a vzduch.

Maliník tvoří podzemní oddenky, z nichž každým rokem vyrůstá vždy více a více výhonů, takže malinovna ponechaná sama sobě brzy zahoustne slabými výhonky a její plody jsou malé i v menším množství, než jakému odpovídá plocha, kterou malinovna zabírá. Zahradní malina je vysoce kulturní a výnosná rostlina a je jí nutno věnovat mimořádnou péči jak při vysázení, tak i později každého roku. Nejlepší půda patří malinám! Dobré hnojení a častí okopávání tvoří neuvěřitelně velké úrody malin! Další práce je zbavení malinovny uschlých loňských výhonů záhy (v zimě, na jaře) a přebytečných nebo slabých výhonů, a to již za zelena. Ponechají se jen pruty nejsilnější a jen tolik, aby každý výhon měl dostatek místa. Přes léto se často malinovna okopává. Nechť pruty maliníku zkracujete či nikoli, sklidíte dobrou úrodu. Přílišné zkracování malinových prutů častěji škodí než prospívá, poněvadž se připravujeme i nejranější plody; nelze upřít, že zkrácený i nezkrácený, přitom však dobře živený prut maliníku přinese plody od vrcholku až dolů. Tedy proč ořezávat vrch zbytečně hluboko?

Maliny se rozmnožují z oddělků. Sázejí se do řad asi 120 cm od sebe vzdálených, v řadě asi na 50 cm od sebe.

Jahodník dává příklad nepohlavního rozmnožování šlahouny. Jen z dvouletých a nejsilnějších, úrodných sazenic se berou první „uzlové“ sazenice ze šlahounů. To děláme asi koncem června, po hlavní sklizni ovoce. Dříve než vysázíme nové sazenice na trvalý záhon, je dobře si je předpěstovati. Vysazujeme je hustěji na nějaký uvolněný záhon a dobře ošetřujeme. Jakmile sazenice zakořenily, vyrýváme je pozorně, aby zůstal bal hlíny na kořenech, s nimiž je zasadíme na záhon, kde budou asi čtyři roky. Možno též uzlové sazeničky prvého stupně vsaditi do malých květináčů nebo i do papírových kornoutů s kompostovou půdou a ponechati je asi 3 neděle (v červenci) ve spojení s matečnou rostlinou; vnější zbytek šlahounu se odstřihne. Tak získáme k srpnovému sázení rostlinky zvlášť silné. Jahodník vyžaduje půdu bohatou humusem a co nejlépe zpracovanou. Vysazuje se do řad 40 cm od sebe vzdálených a sazenice v řadě také asi 40 cm. Na velké plochy se vysazují jahodníky do řad 1 m od sebe a 40 cm v řadě.

Ošetřování jahodníku je celkem jednoduché: Pletí plevele, odstraňování šlahounů – z každé sazenice však můžeme ponechati dvě sazenice vyrostlé ze šlahounů; časté okopávání a  zalévání, které jahodám neobyčejně prospívá. Na zimu se mezi sazenice rozloží vrstva uhnilého hnoje, který se na jaře zakope. Jakmile jahodníky kvetou, potřebují hojnost vody, musí se však v této době zalévati trubkou ke kořenům. Přihnojení zředěným tekutým hnojivem se rovněž osvědčuje. Pod uzrávající jahody se podkládá dlouhá sláma (zatíží se , aby ji vítr nečechral) neb dřevitá vlna, nebo se celý trs podchytí kruhem, udělaný třeba z prutu nebo lépe z pozinkovaného drátu. Po očesání záhon přihnojíme, okopeme a znovu v době trvalého sucha zaléváme, aby příštím rokem byla opět velká úroda. O úrodu se u každé rostliny musíme starat alespoň rok napřed, ne až rostlina kvete neb kdy již plody zrají. Jahody jsou pochoutkou i potravinou dětí a výtečné pro kuchyni na kompot, marmeládu a šťávy; mělo by jich býti v zahradě co nejvíce.

Při zakládání jahodových záhonů se doporučuje založit celý záhon z jedné odrůdy, jiný záhon z jiné odrůdy, ale vždy každou odrůdu pěstovat pohromadě, samostatně.

Není téměř zahrádky, aby zde nenalezl místa keř vinné révy. U zdi neb na slunném místě u cesty poskytne dospělá vinná réva i desítky kilogramů hroznů. To stojí za tu trochu námahy s ovládnutím řezu a způsobu ošetření vinné révy. V zahrádkách se neprávem zapomíná na vzácnou růži, která skýtá velké jedlé šípky, na nenáročnou Rosu rugosu, kterou dodá každý větší školkařský závod. Je výhodná na živý plod, její květy jsou okrasou, husté olistění a trny tvoří neproniknutelnou ohradu. Rodí velké šípky, jejich jádra nemají chloupků a skýtají velmi lahodnou léčivou dužninu, která se může jísti přímo z keře; i na protlak a marmeládu je neocenitelná. Velmi brzy poskytnou plody keře višní, štěpovaných na mahalebce, pak jabloně na podnoži EM IX, Skleněné žluté, James Grieve, Croncelské, Zlatá zimní parména. Coxova oranžová reneta, jestliže jsme nelitovali nákladu a připravili jim půdu co nejlépe a zajistili jim dostatek slunce. Z hrušní brzy rodí Clappova máslovka a Williamsova čáslavka.

Nezapomeňte tedy při zakládání zahrádky ani později při osevních plánech, aby v zahrádce bylo vždy něco na zub.