Denně udržovat čistotu na pěšinách, zvláště okolo hnojiště a kompostu. Odstraňovat ze zahrádky všechny povalující se kameny, nechť jsou třeba v zastrčeném koutě nebo v keřích. Všimnout si, kde na cestách nebo i pěšinách a záhonech roste plevel a vytrhnout jej, hned odnést na kompost nebo zničit. Občas vyčistit zapadlé kouty a keře, aby zde bylo právě tak čisto jako na cestě. Prohlížet misky okolo stromů. Nemá-li již tvar, zkopat ji a znovu upravit. Odstraňovat okamžitě nahnilý plod nebo rostlinu. Posbírat a zužitkovat každé červivé jablko, aby se z něho červ nemohl na v zemi zakuklit. Odvázaní stromky angreštů, rybízů, ovocných stromů a růží hned pečlivě znovu přivázat. Všimnout si, zda kůly neodírají rostlinu, zda se obvazy nezařezávají a závady opravit. Všimnout si, zda některá rostlina nepotřebuje kolík a vyvázání, aby se ona nebo její květy nezlomily. Škraloup na záhonech, mísách, okolo květin bez říkání, nejlépe po dešti. Všechny odkvetlé květy hned odřezat, aby se prodloužilo kvetení ostatních. Prohlížet zelí, kapustu, květák, kedlubny, zda na listech nejsou vajíčka housenek, neodkladně je posbírat a zničit. Každá obchůzka okolo zelí a jiných košťálovin musí vám říkat: „Pozor – zde jsou housenky!“ prohlížet, jak vypadá nářadí – potřebuje-li opravy, opravit, zda je dobře očištěno, zda je dosti ostré. Přemýšlet, co by se mohlo v zahrádce zlepšit, jak to zařídit, aby záhony daly více krásy nebo užitku.  Pozorovat: tvar, velikost, barvu listů, barvu rostliny, zda postačují dosavadní vzdálenosti, pozorovat květy, jejich vnitřní zařízení, snažit se vystihnout, co jednotlivým rostlinám zvlášť prospívá. O svých pozorováních si dělat poznámky do zvláštního sešitu.

Každý umělý tvar má svou kostru, která má mít správné rozměry. Sám tvar má býti především krásný a ušlechtilý. Má poskytnout potřebné rozměry všem nezbytným orgánům stromu i uplatnění jeho vnitřním silám. Má splňovat všechny prvky poslání stromu – mezi nimi především plnou plodnost. Má skýtati ovoce neobyčejné velikosti a krásy. Zahrádkář, který již tak pokročil, že se může pustit do tvarování, zná již tolik tvarů, že si lehce vybere tvar jeho zálibám nejlépe vyhovující. Jako ukázku krásných tvarů uvádím tvary dvou ovocnářských klasiků, Gauchera aGrassanta.

1. Váza Gaucherova typu. 2. Váza Grassantova typu pro odrůdy mírně rostoucí. Svislé větve zde podporují vzrůst jinak mírně rostoucí odrůdy; vodorovné větve by vzrůst ochromily. 3. Váza Grassantova typu pro odrůdy bujněji rostoucí. Svislá ramena se rozvětvují v boční větvičky, aby se vzrůstové a životní síly mohlo lépe využít, aby se nemusila příliš brzdit. 4. Verriérova palmeta Gaucherem proměněná v lyru. Elegantní ozdobný tvar. 5. besídka ze svislých kordonů zakončených oblouky v Gaucherově podání. 6. Grassantova palmeta pro bujně rostoucí odrůdy )vodorovné větve mírní vzrůst). 7. Grassantova palmeta pro odrůdy nejsilnějšího vzrůstu. V ohybech jsou větve spojeny přidružením. 8. Vodorovné kordony Grassantova typu, konci dohromady sdružené. 9. Grassnatův populární střídavý vodorovný špalíř. Vzájemně sdružená ramena si zde navzájem vyměňují asimiláty. Správným nasazením části slabě a části silně rostoucích odrůd dosáhl Grassant na tomto tvaru neobyčejné plodnosti, dlouhého věku stromků a hojnosti ušlechtilých roubů. 10. Jehlanec Gaucherova typu, nahoře spojený v jedinou větev. 11. Grassnatova palmeta se zpeřenými rameny pro velmi mírně rostoucí odrůdy. Oba tvary (11 a 12) pokládá Grassant za ideální pro broskvoně i meruňky. U obou tvarů odpovídá tvar povaze broskvoní, které ze spodku větví tvoří nové pruty. Jádroviny tvoří tyto pruty z vrcholků větví.

Nezapomeňte tedy, že k tvarování ovocných stromů je třeba vyššího stupně ovocnářské zdatnosti.

Poznal jsem zahrádkáře a zahrady na svých studijních cestách téměř v každém našem městě a proto vím, jak je důležité, aby v otázce kordonů a umělých tvarů bylo právě zahrádkářům sjednáno jasno.

Ze zklamání u zahrádkářů rodí se odpor ke kordonům. Tak, jako dříve byli jimi nadšeni, tak nyní kordony naprosto odsuzují a dívají se na ně, mluví se o sekeře. U mnohých milovníků přírody, spíše však u lidí, u nichž příroda vyvolává rozcitlivělost, se opět setkáváme s názorem, že kordon je znásilněním přírody a proto prý v umělém tvaru není nic pěkného. Podívejme se blíže, co kordony a umělé tvary jsou, kdy mohou vzniknout a jaký je jejich význam.

Kordony svislé i vodorovné a ony umělé tvary , jak je ukatují obrázky tvarů Grassantových a Gaucherových, jsou výtvorem praktických znalců rostlinné filosofie, dokonalých mistrů ovocnářů. Byli to mistři naprosto ovládající život rostlin. Pod jejich mozkem a rukama měnil strom ochotně a poddajně svůj tvar. Ve výtvorech těchto zahradníků – umělců je ladnost tvaru, krása proporcí, ideální účelnost na každém místečku, neuvěřitelné vyvážení vnitřních sil v každé haluzce – zde je soustředěno optimum vzrůstové účelnosti a krásy. U nás vytvořil obdivuhodnou dokonalost tvarovaných ovocných stromků dr. Dohnálek.

Člověkův zásah při tvarování je vnějším vlivem. Kolik, vnějších vlivů působí na strom a mění jeho přirozený vzrůst! Vítr, nedostatek světla, hmyz i zvěř, sucho, krupobití – to vše jsou vnější činitelé a všichni přirození, a víme, že v souhře sil dokonce nutní. Velmi krásně to vystihuje povídka, kterou jsem měli v čítance: Jabloň prosila Boha, aby alespoň jednou v životě jí popřál štěstí, aby mohla donosit všechny své plody, aby byla ušetřena bolesti, že mráz ji mnohé květy zničí, mnohé plody zničí květopas již v poupěti, mnohé červ, mnohé srazí k zemi vítr, mnohé sucho, které zabránilo dodávce vláhy. Kolik to stálého hoře vidět zmenšovat se sladké štěstí – plody. Bůh jabloni vyhověl. Z jara nepřišel mráz, nepřišel květopas ani jiný škůdce, nepřišly housenky ani vítr, vláha i teplo byly ty nejlepší. Úroda byla překrásná. Jabloň se radovala ze svého štěstí. Avšak jaká hrůza! Se zvětšujícími se plody přibývalo jejich váhy, až nadešel den, kdy pod velkou tíží plodů se všechny větve zlámaly a s nedozrálými plody spadly k zemi. Jabloň stála zničená. Nyní se jí zeptal Bůh: „ dal jsem ti, cos chtěla, proč hořekuješ nyní nad svým velkým štěstím?“ Jabloň, zkrušena na pozdním poznáním, přiznala: „Mráz i květopas, červ i sucho byli mými přáteli, ale mé největší štěstí se stalo mým největším neštěstím.“

Vnější zásahy do života rostliny mohou přispívati k prospěchu rostliny; tak tomu je i při mistrném tvarování stromů. Mistr sochař přetváří kámen svým mozkem a dlátem, dává mu tvar, který cosi vyjadřuje. Pracuje s mrtvou hmotou a je to uznáno jako umění. Když člověk tvaruje rostlinu a využívá jako tvarovacího prostředku země, slunce, vzrůstových sil, koloběhu živin ve stromě, když tyto živé činitele tak zvládne, že oni vytvoří tvar – živý tvar ztělesňuje jeho představy, zda to též není umění a nikoli znásilňování přírody? Nůž je při tvarování nepatrnou pomůckou. V bezvadném tvaru Verriérovy palmety, kalichu, vázy, lyry, kordonu, je triumf lidského ducha, který ovládl nejen mrtvou hmotu, ale i živé rostlinné tělo.

Není krásnějšího vysvědčení pro pěstitele, není dokonalejšího důkazu odborné zdatnosti ovocnáře-fisiologa, nad rodící ovocný stromek, bezvadně tvarovaný jeho rukou a duchem. Bezvadný, rodící umělý ovocný tvar je vysvědčením nejvyšší pěstitelské zdatnosti.

Umělé tvary zůstanou vždy čímsi krásným. Žádná doba je nezastíní a také žádná práce  a žádná metoda je podstatně nezjednoduší. Tyto tvary je možno pěstovat jen pro vnitřní tvůrčí uspokojení, jejich poslání není tržba za ovoce, ale požitek z neužšího styku s rostlinami. Ti, kdož obviňují tato hotová díla rostlinného umění, ani netuší, kolik nádherných chvil prožíval jejich tvůrce, kolik radosti je v jejich udržování a jakého vnitřního vyrovnání jsou ony důkazem. U krásných a skutečně uměleckých rostlinných tvarů nemá smyslu hledat zjednodušení metody jejich ošetřování, poněvadž kterékoli zjednodušení je zpravidla na úkor jejich dokonalosti. Dlouhý vodorovný boční obrost může vyvolat plodnost i při pěstitelských chybách, ale kdo dělá chyby, kdo si není zásahy jist, nebo nemá na tvarovací práci dosti času (čas je to nejmenší, vědomosti jsou všechno), ten nechť se do umělých tvarů vůbec nepouští.

Jen u stromů schopných plného života může býti boj proti škůdcům a nemocem rentabilní. U stromů degenerovaných, u nichž nemůžeme neb nezměníme jejich životní podmínky, je jakýkoli boj vyhazováním peněz. Proto jen slyšíme stesky, že se stříká a že to nic nepomáhá. Někteří majitelé stromů se na strom nepodívají celý rok, jen pro úrodu si přijdou a přitom si myslí, bůhvíjak stromu neprospějí, když jej z jara postříkají karbolinem; čekají ovšem hned, že zmizí červivost, skvrnitost i hniloba ovoce, že postřik zničí housenky a všechny jiné škůdce. Je spravedlivé, že tito lidé jsou zklamáni – jen zklamání je naučí svědomitější práci. Za tak nízkou cenu nevydá strom celé své bohatství úrod. Zde je třeba lidského postřiku, kterým je pot stékající z čela a rukou pracujícího člověka ke stromu. To je první a nejúčinnější postřik, bez něhož jsou jiné chemické postřiky zpravidla málo působivé.

Na stromě nežijí jen škůdcové, ale také hmyz, který tyto škůdce požírá a ničí. Když se nějaký škůdce objeví ve větším množství, objeví se často v množství ještě větším protiškůdce, který jej ničí. I zde je postaráno o rovnováhu; mnohdy však opožděně, proto na ni ovocnář nespoléhá. Zdravý strom vytvoří i bez postřiku ovoce, ale většinou ovšem poněkud skvrnité, zatím co chorý strom nevytvoří krásné ovoce ani s několika postřiky. Zde je zajisté otázka: máme stříkat nebo nemáme? Máme-li stříkat, tedy kdy a jak?

Máme-li správně porozumět významu postřiku, musíme vyjíti od jeho rentability. Budeme-li pětkrát do roka stříkat stromek, na kterém je pět kg ovoce, tu je možné, že toto ovoce bude krásnější, než kdybychom nestříkali, musíme však počítat, co tento postřik stál; zjistíme-li, že bychom si za tu částku koupili 10 kg ovoce bez práce, je toto stříkání neúčelné. Stříkat stromy degenerované, příliš choré a zbabčilé se nerentuje. Má-li však zdravý strom 100 kg ovoce, které by bez postřiku mělo přece jen skvrny strupovitosti, a jestliže postřik zabrání vzniku těchto skvrn, čímž se hodnota ovoce zvýší na dvojnásobnou cenu, pak ovšem budeme stříkat, poněvadž je to rentabilní. Totéž je u révy vinné, která by bez postřiku bordśkou jíchou bědně živořila.

Nejvíce se vyplácejí postřiky v sadech odborně založených a pečlivě udržovaných, kde by laik měl dojem, že postřiku není zapotřebí. Stříkat se tedy jistě bude, ale jen ten bude míti z postřiku prospěch, kdo nespoléhá jenom na něj. Postřik je tečkou za ovocnářskou větou. Bez této tečky by nebyla věta správná, ale tečka sama o sobě nic neznamená. Je třeba se postarati o vzdušné koruny, o pohyb vzduchu v zahrádce, nesázet jabloně tam, kam patří hrušně, snížit vysokou spodní vodu, obrati se stromů zárodky nemocí – nahnilé plody, obrati hnízda mladičkých housenek, sbírat spadlá červivá jablíčka a jiné plody, okopávat půdu pod stromy – mnohý hmyz žije neb se zakukluje blízko povrchu země a chce mít při tom klid – tedy jim ho okopávání a rytím nedáme, vápnit pod stromem, pustit k podzim do zahrady slepice, na jaře maličká kuřátka, která nenadělají škody, postarat se o ochranu ptactva před kočkami a vytvořením podmínek pro hnízdění ptáků, postarat se o rozšíření sluníčka sedmitečného, které požírá mšice, dát na chráněná místa kupky listí, v nichž slunéčka ráda přezimují, setřásat na jaře chrousty a pídit po hnízdech housenek, to jsou prostředky boje proti nepřátelům ovocného stromoví, které mohou být postřikem jen doplněny.

Nejdříve je třeba věděti, kde který škůdce škodí a jak žije, abychom jej mohli zničit. Na kořenech žije krvavá mšice, která se odtud stěhuje do koruny. Stromy odumírají po požercích ponrav a hrabošů. Na kmenech a větvích nebo v nich škodí krvavá mšice, květopas, lýkožrout, drvopleň, puklice a klejotok. Na poupatech a dřevních pupenech škodí mera jabloňová se špinavě žlutým tělem, přissává se k stopám květů, mladým pupenům, dále květopas jabloňový, rýhonosec šedý a mol dřeňový. Nevypučí-li poupata a očka, je třeba hledati některého z těchto škůdců. Mají-li listy díry, bývá zde mol listový neb mol jabloňový, slepují-li se listy, je zde mera jabloňová, zobonosec řapíkový aj.

Jsou-li plody poškozeny červivostí, je zde obyčejně obaleč, zavíječ nebo pilatka.. z hub je to skvrnitost, fusikladium a hnilobná monilie. Odumírají-li celé větvičky (např. u višní), bývá tu též monilie, nebo mera jabloňová, hynou-li zelené výhony.

Jakými prostředky bojujeme proti jednotlivým škůdcům: Ponravy – chytáním chroustů, lákáním ponravy do jam vyplněných hnojem a osázených salátem, které se občas vykopou, ponravy vyberou a zničí. Hraboši se tráví neb také střílí, bezpečně pomáhá stálé obdělávání půdy. Mery, lýkožrouty a puklice hubíme zimním postřikem karbolinem. Květopasy a jiné škůdce květů ničíme postřikem před samým květem a po odkvětu jedovatými postřiky. Proti strupovitosti ovoce se osvědčují postřiky bordóskou jíchou. Proti plísním a hnilobám se používá postřiků sírovápenných směsí. O rozšíření poučných prospektů se starají firmy, které vyrábějí postřiky. Vyskytne-li se některý škůdce vám neznámý nebo ve velkém množství, obraťte se o radu na výzkumné ústavy pro ochranu rostlin do Prahy-Dejvic neb do Brna (zemědělská 3).

Jak se připravuje bordóská jícha:

Ve velkém sudě v 90 litrech vody se rozpustí 2 kg čerstvě hašeného vápna. V druhé, menší nádobě v 10 litrech dešťové vody se rozpustí 1 kg modré skalice a pak skalice z menší nádoby se vlévá do vápenného mléka ve větší nádobě za stálého míchání. Bordóské jíchy děláme vždy jen taková množství, kolik ji denně stačíme vystříkat. Na vzduchu se totiž mění její chemické složení. – Proto se nyní s výhodou používá tzv. měďnatého vápna, přípravku, jejž stačí jen rozpustit ve vodě. Hotový roztok se nekazí a nemění.

Kdo dobře stromům rozumí a dá jim vše, co potřebují, ten bude mít z boje proti škůdcům vždy prospěch. V tomto boji se škůdci chceme mít celý užitek se stromů pro sebe, nechceme se o něj dělit s jinými živočichy. Proto v boji jdeme dále, než může jíti zdravý strom. Bojujeme však účelně, protože promyšleně.

Je dobře zodpověděti si důležitou otázku: Když se soused o stromy nestará a já se starám, zamořuje mi soused škůdci a nemocemi mé stromy? Není pochyby, že toto semeniště hmyzu obtěžuje mé stromy, ale stejně je jisté, že hmyz na dobře ošetřovaný strom jde jen ve velmi skrovném počtu. Dobré ošetření odpuzuje škůdce a umožňuje krásné sklizně i v sadech, v jejichž okolí jsou nedbalí ovocnáři. Právě proto musím tím více dbát o zdravé životní podmínky svých stromů a starat se všemi prostředky, aby tito sousedé se změnili a kraj nezamořovali škůdci a nemocemi.

Zahrádkář se nyní neobejde bez vlastní stříkačky, které může v zahrádce všestranně využíti. Nejvděčnější je stříkačka vysokotlaká, již kromě na ochranné postřiky můžeme použít k bílení stromů, k rozstřiku roztoků umělých hnojiv, k rosení rostlin v době sucha, o oplachování zaprášených listů a dokonce i k bílení stěn, kurníků a králikáren. Stříkačku je nutno chovat v čistotě a po každém použití ji důkladně vypláchnout.

Ovocné jádro vzklíčí náležitě jen tenkrát, leží-li od podzimu do jara asi 90 dnů v zemi. Proto se vysévá na podzim, buď přímo do řádků na záhon, kde však je ohroženo myšmi, nebo se vysévá do truhlíčků neb květináčů. Dá se vždy vrstva písku, na ni vrstva semének, zase písek a pak seménka až je květináč plný. Písek má být mírně vlhký. Květináč pak umístíme do chladného, ale bezmrazého sklepa. Do jara seménka mají obyčejně již klíčky. Tomuto způsobu přípravy semen říkáme stratifikace. Klíčící ovocná jádra velmi mohutně dýchají, proto k nim musí mít přístup vzduch. Květináč má být proto obyčejný, nepolévaný.

Z jara se vysévá semeno do řádků, kde brzy vzchází. Při výsevu naklíčených jader musíme dávat pozor, aby se klíčky neolámaly. Když sazeničky po vzejití vytvoří kromě děložních lístků ještě lísteček na budoucím výhonu, pečlivě se vyrýpnou, aby se neporušily kořínky. Hlavní kůlový kořínek se o třetinu zkrátí (aby stromek vytvořil více kořenů do šířky) a pak se nasadí na dobře připravený záhon do řad od sebe 25 cm vzdálených a jednotlivé sazeničky asi 10 cm od sebe. Tato práce s přesazováním zelených semenáčků (přepichování) se má konati při podmračeném počasí neb navečer. Přepíchané sazeničky se před sluncem zastiňují větví chvoje neb křoví; občas se musí pokropit. Záhon se často okopává a zbavuje plevele; do podzimu jsou zde již silné sazenice, jejichž krček je v síle tužky. To znamená, že příštím rokem je můžeme již roubovat nebo očkovat. Pak – máme-li připravenu plochu pro zaškolkování, která má býti zpravidla včas převrstvena – vyryjeme ze záhonu pláňata, t. j. podnože získané ze semen, roztřídíme je, nožem zkrátíme kořeny, boční výhony i výhon hlavní a nejlepší z nich takto připravené vysazujeme do řad nejméně 80 cm, lépe 100 cm širokých, v řadě na 40 až 50 cm od sebe. Slabé a pokřivené sazenice zahodíme.

Podnože pro kordony a brzy rodící zákrsky ovoce jádrového se získávají nikoliv ze semen, nýbrž z hříženců, odkopů a řízků. K tomu účelu se zakládá matečnice podnoží. Do převrstvené půdy, do řad asi 1,80 – 2 m od sebe vzdálených, se vysázejí na 50 cm od sebe v řadě podnože čistých typů EM[1]), které po zakořenění silně sřezáváme, abychom docílili většího množství výhonů. Pak se k výhonům buď nahrnuje hlína, jako při ohrnování brambor, nebo jednotlivé výhony po zkrácení se ohnou a zahrnou zemí, kde téměř z každého zahrnutého očka vyroste výhon, který vytvoří své vlastní kořeny. Matečnice podnoží počíná skýtati oddělky třetím rokem po založení a skýtá je po šest až osm let. Podnože získané z oddělků školkujeme stejně jako plané podnože (pláňata) z výsevů semen.

Zdravé a svěží sazenice je možno již po vysázení na jaře roubovat nebo v létě – mají-li dostatek mízy – očkovat. Rostliny s neupjatými očky se roubují příští jaro. Očkovanci se vyvazují k čípku, který se později vyřezává.

Očko i roub vytvoří zpravidla silný výhon, celý obrostlý listy. V uspořádání na větvičkách ovocných i jiných stromů a i jiných rostlin, je určitá zajímavá pravidelnost. U jabloní, hrušní, švestek i třešní můžete začít počítat u kteréhokoli listu a přece zjistíte, že přesně nad tím listem, od něhož jste při počítání vyšli, je vždy šesté očko. Očka od prvního do šestého očka tvoří na větvičce spirálu, v níž očka směřují s udivující pravidelností na různé světové strany. Zamyslíme-li se trochu, poznáváme lehce, že výhon je proto celý listy obrostlý, poněvadž je nutné, aby rychle rostl a po celé své délce sílil – a to může jen tehdy, má-li všude listy stejnoměrně rozložené. Listy jsou zde zesilovacím obrostem.

Příštím rokem růst roubovance pokračuje. Z nejvyššího, zdravě vyvinutého očka, pupenu, tzv. pupence vrcholového, konečného neboli terminálního, roste silný výhon svisle nahoru a tvoří pokračování kmínku či osy stromku. Po bocích loňského výhonu vyrůstá několik olistěných větviček. Školka tyto větvičky zkracuje. Nazývá je zesilovacím obrostem, zřejmě proto, že jejich listy přispívají k zesílení kmene. Zesilovací obrost se ponechává na stromku – ovšem za stálého zkracování a ně i za mírné probírky – po celou dobu školkařského vývoje stromku. Teprve v posledním roce se koncem léta vyřezává ostrým nožem. Jen na třešních a ořešácích se obrost neponechává. Třešně se roubují až v koruně a ořešákům se vylupují postranní očka. Jakmile ořešákový špičák (tj. dvouletý až čtyřletý ořešákový prut bez postranního obrostu a bez korunky) doroste do výše asi 2,20 až 2,30 m, vylupuje se mu na podzim nebo na jaře vrcholový pupen a ořešák tvoří korunu. Roubuj-li se stromek až v koruně, pak tvoří ihned korunu z roubu. Jinak u jabloní a hrušní se tvoří koruna ze čtyř až šesti výhonů: jednoho prostředního a tří až pěti postranních. Zkrácení školkovaných jabloní a hrušňových štěpů ve výši, kde chceme vytvořit korunu, vyvolá vzrůst nejméně čtyř potřebných výhonů. Prostřední výhon se uvazuje k čípku, není-li dostatečně svislý. Vývoj školkovaného stromku trvá čtyři až šest roků. Vyžaduje velmi mnoho odborných vědomostí a zkušeností. Jen člověk zasvěcený dobře do tajů školkařtví si dovede představit, kolik umění a poctivosti je třeba k vypěstování jakostního stromku, jenž má v dobré vaší péči splniti všechna vaše oprávněná očekávání.

Jak zajímavá je příroda pro toho, kdo poznal podstatu života ovocného stromu všude, kam pohlédne, objevuje tytéž zákony, jimiž se řídí jeho ovocné stromy, nachází je na louce, v lese, v zahradě ba i u lidí. Ovocné stromy jsou proto vzácným klíčem k poznání přírody. Ony jsou však taky vzácným prostředkem k ucelení přírodovědných i pěstitelských poznatků pro zahrádkáře nepostradatelných.

Ovocný strom je významnou dlouhověkou kulturní rostlinou. U něho musíme plánovat, předvídat, ne na týdny a měsíce, jak je tomu u květin a zeleniny, ale na léta, na desítky let do budoucna. Kdyby vzrůst a plodnost rostlin byla podmíněna jen nepředvídatelnými náhodami, nemohli bychom ovocné stromy vůbec pěstovat. Jejich vzrůst se však řídí přírodními zákonitostmi, a ten, kdo je pochopí, může snadno u svých stromů mnohé předvídat na řadu let dopředu.

Ovocné stromy mají budoucnost dnes sotva dostatečně tušenou. Poskytují potravu nad jiné vzácnou, nenahraditelnou, a pro člověka přírodou předurčenou, která ozdravuje jeho organismus a upevňuje zdraví. Obsahuje a dodává tělu nejen vitamíny a živiny s „minerálními“ látkami, ale působí na harmonickou práci všech orgánů člověka. V tom všem je nesmírná budoucnost ovocných stromů.