Roubovanci i očkovanci rostou nestejně. Některý roste bujně – vytvoří od jara do podzimu přírůstek až 1,50 m. takový špičák školkař zpravidla nezkracuje. Roste-li však štěpovanec slabě, je-li pokřivený nebo vytáhlý, tu jej školkař vždy zkracuje. Čím je výhonek slabší, tím více jej zkrátí. Při zkracování ponechává vždy čípek, k němu pak přivazuje nový výhon, aby rostl svisle v prodloužení hlavní osy (kmene).

Pozorujeme vzrůst špičáku po zkrácení. Na jeho konci je čípek. Je to místo, kde v rozměru 5 – 10 cm byla vyřezána očka z části kůry. Tento výčnělek – čípek, nejsou-li na něm očka – uschne, poněvadž do něho nejde míza. Nejsilnější výhon vyráží z nejvyššího, posledního očka na špičáku, a roste tak rychle, že tvoří pokračování kmene. Pozorujeme-li výhony, vyrůstající pod nejvyšším výhonem, tu vidíme, že čím blíže jsou k zemi, tím slaběji rostou. Můžeme říci, že zpravidla všechny boční výhony rostou mnohem slaběji než výhon nejvyšší. Výjimku nacházíme jen tenkrát, když nejvyšší očko bylo poškozeno mrazem, hmyzem nebo nemocí, nebo když nebylo dobře vyvinuto. Jen ze zdravého, vyspělého a dobře živeného očka vyroste zdravý výhon. Čím lépe je očko vyvinuto, tím zdatnější výhon z něho vyroste. Očko se krásně vyvine jen tehdy, když list, v jehož paždí se vyvíjelo, byl velký, zdravý, sluncem ozařovaný a když zůstal na stromě co nejdéle. Proto se naučte prohlížet a pozorovat očka.

Všechny jednoleté výhony jsou porostlé listy, tedy zesilovacím obrostem. Kdybychom výhony z kmínku předčasně vyřezali, zabrzdili bychom zesílení a dokonalé vyzrání jeho pletiv. Boční výhony jsou nositeli listů a v tomto jejich poslání musíme spatřovat jejich účel.

Poznali jsme, že podle toho, v jaké výši je očko na větvičce, vyroste výhon určité, předvídatelné síly. Všimněme si však dalšího významného zjevu: vyrostlé výhony jeví rozdílné odklony od kmene. Nejvyšší výhon roste svisle, výhon pod ním roste již poněkud šikmo, ale ve velmi ostrém úhlu, další, níže rostoucí má již sklon od kmene větší. Vcelku můžeme říci: hlavní výhon roste svisle a boční výhony (větévky) rostou šikmo. Podívejme se trochu okolo sebe. Lodyha vyrostlá z paždí děložních lístků roste také svisle. Výhon vyrostlý z konečného (terminálního) pupenu roste také vždy ve svislém směru. Když se na stromech v ovocném sadě nebo na lesních stromech tvoří vidlice, to je, když se hlavní kmen v určité výši rozvětvuje ve dva, tu je to jen proto, že na stromě v jeho mládí rostly v koruně dva prodlužující výhony společně skoro svisle. Boční výhony rostou v úhlu 30 – 45 stupňů, výjimečně i 60 – 90 stupňů od osy. Při troše pozornosti zjistíte, že vzrůst větví je tím pomalejší, čím více směřují k vodorovné přímce – a o to rychlejší, čím více se blíží poloze svislé. Čím více stromů a jejich větví pozorujeme, tím více se přesvědčujeme, že v tomto zjevu není náhody, nýbrž že je zde zákonitost. O síle vzrůstu rozhoduje výška postavení pupenu, výhonu nebo větve, a směr, ve kterém roste. Proto také vidíme, že největší životnost stromu bývá v jeho vrcholcích. Tento vzrůst je zajisté jen odrazem zvláštních, přesně působících vnitřních sil ve stromě.

Strom tedy tvoří kmen proto, poněvadž jeho svislá osa roste nejbujněji a protože v mládí má strom stále jen jeden svislý střední výhon a jiné šikmé. Kdyby měl pět stejně mocných větví skoro svislých, rostl by strom vlastně jako pět kmenů. Strom má proto korunu krásnou, harmonickou nebo nepravidelnou – místy hustou a jindy zase prázdnou, poněvadž jeho výhony působením rozličných vnějších vlivů byly zatlačeny do nepřirozených směrů. Buď rostly příliš vznosně, svisle, nebo příliš rozložitě až vodorovně. Kdo dobře pochopí vzrůstové zákony, vyčte ze stromů celou jejich vzrůstovou minulost i předpoví jejich vzrůstovou minulost. Kdo pochopí tyto zákony, obdivuje účelnost vnitřních sil stromu, které tvoří – nejsou-li rušeny vnějšími vlivy – stavbu nesmírně důmyslnou a účelnou.

Kdo chce korunku štěpu vhodně upravit, urychlit jeho plodnost a každý pěstitelský zásah provést účelně a nenásilně v duchu životních potřeb stromu, musí se napřed seznámit s jeho základními vzrůstovými zákony.

Ovocné jádro vzklíčí náležitě jen tenkrát, leží-li od podzimu do jara asi 90 dnů v zemi. Proto se vysévá na podzim, buď přímo do řádků na záhon, kde však je ohroženo myšmi, nebo se vysévá do truhlíčků neb květináčů. Dá se vždy vrstva písku, na ni vrstva semének, zase písek a pak seménka až je květináč plný. Písek má být mírně vlhký. Květináč pak umístíme do chladného, ale bezmrazého sklepa. Do jara seménka mají obyčejně již klíčky. Tomuto způsobu přípravy semen říkáme stratifikace. Klíčící ovocná jádra velmi mohutně dýchají, proto k nim musí mít přístup vzduch. Květináč má být proto obyčejný, nepolévaný.

Z jara se vysévá semeno do řádků, kde brzy vzchází. Při výsevu naklíčených jader musíme dávat pozor, aby se klíčky neolámaly. Když sazeničky po vzejití vytvoří kromě děložních lístků ještě lísteček na budoucím výhonu, pečlivě se vyrýpnou, aby se neporušily kořínky. Hlavní kůlový kořínek se o třetinu zkrátí (aby stromek vytvořil více kořenů do šířky) a pak se nasadí na dobře připravený záhon do řad od sebe 25 cm vzdálených a jednotlivé sazeničky asi 10 cm od sebe. Tato práce s přesazováním zelených semenáčků (přepichování) se má konati při podmračeném počasí neb navečer. Přepíchané sazeničky se před sluncem zastiňují větví chvoje neb křoví; občas se musí pokropit. Záhon se často okopává a zbavuje plevele; do podzimu jsou zde již silné sazenice, jejichž krček je v síle tužky. To znamená, že příštím rokem je můžeme již roubovat nebo očkovat. Pak – máme-li připravenu plochu pro zaškolkování, která má býti zpravidla včas převrstvena – vyryjeme ze záhonu pláňata, t. j. podnože získané ze semen, roztřídíme je, nožem zkrátíme kořeny, boční výhony i výhon hlavní a nejlepší z nich takto připravené vysazujeme do řad nejméně 80 cm, lépe 100 cm širokých, v řadě na 40 až 50 cm od sebe. Slabé a pokřivené sazenice zahodíme.

Podnože pro kordony a brzy rodící zákrsky ovoce jádrového se získávají nikoliv ze semen, nýbrž z hříženců, odkopů a řízků. K tomu účelu se zakládá matečnice podnoží. Do převrstvené půdy, do řad asi 1,80 – 2 m od sebe vzdálených, se vysázejí na 50 cm od sebe v řadě podnože čistých typů EM[1]), které po zakořenění silně sřezáváme, abychom docílili většího množství výhonů. Pak se k výhonům buď nahrnuje hlína, jako při ohrnování brambor, nebo jednotlivé výhony po zkrácení se ohnou a zahrnou zemí, kde téměř z každého zahrnutého očka vyroste výhon, který vytvoří své vlastní kořeny. Matečnice podnoží počíná skýtati oddělky třetím rokem po založení a skýtá je po šest až osm let. Podnože získané z oddělků školkujeme stejně jako plané podnože (pláňata) z výsevů semen.

Zdravé a svěží sazenice je možno již po vysázení na jaře roubovat nebo v létě – mají-li dostatek mízy – očkovat. Rostliny s neupjatými očky se roubují příští jaro. Očkovanci se vyvazují k čípku, který se později vyřezává.

Očko i roub vytvoří zpravidla silný výhon, celý obrostlý listy. V uspořádání na větvičkách ovocných i jiných stromů a i jiných rostlin, je určitá zajímavá pravidelnost. U jabloní, hrušní, švestek i třešní můžete začít počítat u kteréhokoli listu a přece zjistíte, že přesně nad tím listem, od něhož jste při počítání vyšli, je vždy šesté očko. Očka od prvního do šestého očka tvoří na větvičce spirálu, v níž očka směřují s udivující pravidelností na různé světové strany. Zamyslíme-li se trochu, poznáváme lehce, že výhon je proto celý listy obrostlý, poněvadž je nutné, aby rychle rostl a po celé své délce sílil – a to může jen tehdy, má-li všude listy stejnoměrně rozložené. Listy jsou zde zesilovacím obrostem.

Příštím rokem růst roubovance pokračuje. Z nejvyššího, zdravě vyvinutého očka, pupenu, tzv. pupence vrcholového, konečného neboli terminálního, roste silný výhon svisle nahoru a tvoří pokračování kmínku či osy stromku. Po bocích loňského výhonu vyrůstá několik olistěných větviček. Školka tyto větvičky zkracuje. Nazývá je zesilovacím obrostem, zřejmě proto, že jejich listy přispívají k zesílení kmene. Zesilovací obrost se ponechává na stromku – ovšem za stálého zkracování a ně i za mírné probírky – po celou dobu školkařského vývoje stromku. Teprve v posledním roce se koncem léta vyřezává ostrým nožem. Jen na třešních a ořešácích se obrost neponechává. Třešně se roubují až v koruně a ořešákům se vylupují postranní očka. Jakmile ořešákový špičák (tj. dvouletý až čtyřletý ořešákový prut bez postranního obrostu a bez korunky) doroste do výše asi 2,20 až 2,30 m, vylupuje se mu na podzim nebo na jaře vrcholový pupen a ořešák tvoří korunu. Roubuj-li se stromek až v koruně, pak tvoří ihned korunu z roubu. Jinak u jabloní a hrušní se tvoří koruna ze čtyř až šesti výhonů: jednoho prostředního a tří až pěti postranních. Zkrácení školkovaných jabloní a hrušňových štěpů ve výši, kde chceme vytvořit korunu, vyvolá vzrůst nejméně čtyř potřebných výhonů. Prostřední výhon se uvazuje k čípku, není-li dostatečně svislý. Vývoj školkovaného stromku trvá čtyři až šest roků. Vyžaduje velmi mnoho odborných vědomostí a zkušeností. Jen člověk zasvěcený dobře do tajů školkařtví si dovede představit, kolik umění a poctivosti je třeba k vypěstování jakostního stromku, jenž má v dobré vaší péči splniti všechna vaše oprávněná očekávání.