Květinové truhlíčky za okny a na balkonech jsou vděčnou dekorací domu. Sázejí se do nich obyčejně „muškáty“, petunie a řeřišnice.

Praktické hospodyňky neopomenou nasadit do květináčů kadeřavou petrželku a pažitku, aby tyto pochutiny měly stále po ruce a nemusely utíkat vždy do zahrádky. Zkušenější zahrádkáři zkusí své štěstí s pěstováním rajských jablíček za okny verandy, která vyžadují nejlepší, humusem bohaté půdy. Zasadí se napřed do menšího květináče, záhy se přesadí do většího, opět do většího a nakonec do velkého květináče. Přihnojování kravinci je nezbytné. Rajské jablíčko stavíme za okno na čerstvý vzduch. Pozor však, aby květináč s vysokou rostlinou nespadl z výšky někomu dole na hlavu.

Často se stává, že rostlina v pokoji začne žloutnout. Co sní, jak jí pomoci? Musíme nejdříve zjistit příčinu, proč žloutne. Buď je půda příliš mokrá nebo příliš suchá. Půda je nevhodná – potřebuje přesazení do jiné půdy. Rostlina nemá dosti živin v půdě. Rostlina žloutne jednostranným nebo přílišným hnojením. Žloutne nedostatkem světla nebo byla ožehnuta sluníčkem, má stále zaprášení listy, vzduch pokoje je buď příliš suchý, horký nebo také chladný.

Můžeme-li odstranit příčinu žloutnutí, odstraníme také žloutnutí a chřadnutí rostliny. Při hledání příčiny choroby se učíme postřehu.

Abych ulehčil výběr, uvádím zde seznam hotových rostlin. Především rostliny, které snesou velmi málo světla, proto je dáváme jako dekoraci do předsíní i do pokojů. Každý zahradník vám je ve skleníku ukáže: Asparágus sprengeri a A. plumosus, převisle, zelená hrnková rostlina. Hlína: Zahradnická[1]), bohatá humusem, časté přihnojování dusíkatými hnojivy. Aralia Sieboldi (prodana), půda: listovka, kompost, písek. Vyžaduje chladnější místnost. Begonia rex. Půda: listovka. Aspidistra. Nejvděčnější rostlina pro nejméně světlá místa. Zahradnická hlína. Evonysmus japonova – brslen. Krásně dekorativní keřík, vhodný do pokojů pro listovou dekoraci. Aucuba japonova. Krásně lesklé listy, velmi dekorativní rostlina. Zahradnická půda. Myrta. Přimíchat listovku. Rozmarýn. Zahradnická půda. Pkojová lípa – Sparmannia africana. Půda kompostová – hojně zalévat. Tradescantie zebrina – podenka, převislá rostlina, velmi vděčná. Ficus elastica – gumovník, překrásná dekorativní rostlina; listovka, kompost. Vavřín, k dekoraci jako stromeček. Araucarie, ušlechtilá rostlina s rovnými přesleny větví. Půda listovka a vřesovka.

Pokojové kvetoucí rostliny, vyžadující slunečného místa: Brambořík,Primula obconica,Begonie velkokvěté, Letní a zimní fialy, Pelargónie (muškáty), Petunie, Fuchsie, Netykavka, Salvie,Řeřišnice, Oleandr, Vřes, Azalka

Ve volné přírodě má rostlina celá záhon půdy a jeho vláhu, slunce, vánky nasycené vodními parami, kdežto květina v bytě má možnost využíti svůj život jen v květináči; má poskrovnu slunce, půdy, vlhkého vzduchu. Kdo však zná požadavky rostlin ve své zahrádce, dovede bytové květině připravit i to její málo tak, že rostlina se v příbytku cítí spokojena a ukazuje to pěknou zelení i květy.

Květináč je vždy malý a proto jeho půda bude kořeny využita co nejvíce, má býti bohatá živinami a humusem. Aby rostlina měla co nejvíce živin, musíme půdu při přesazování vyměňovati a zakořeněné rostliny přihnojovati tekutými hnojivy. K přihnojování bytových květin je vhodné hnojivo Hortus.

Bujně rostoucí rostliny přihnojujeme jednou za čtrnáct dní, pomalu a špatně rostoucí nejvýše jednou za měsíc. Nad tím se jistě pozastavíte a řeknete, že by se to snad mělo  dělat obráceně, ty pomalu rostoucí silněji přihnojovat, aby více rostly, a ty bujně rostoucí že přihnojování ani snad nepotřebují. Zde jsme však u zajímavosti, která je hodna přemýšlení i pokusu;Rostlina může odebrat jen tolik živin z hnojiva, kolik má přijímacích orgánů. Čím je slabší, tím méně má kořenů a tím méně přijme živin. Přehnojení je stejně škodlivé, jako nedohnojení. Slabá rostlina musí být posílen sluncem, vzduchem, vlhkostí a zlepšením celkových svých životních podmínek – hojení v květináči samo o sobě nestačí. Silně rostoucí rostlina spotřebuje mnoho živin, má mnoho výhonů a mnoho listů a proto zásoby hnojiv v květináči brzy spotřebuje; kdybychom ji nepřihnojili, začaly by listy žloutnouti nedostatkem živin a rostlina by nepůsobila dekorativně.

Ovocné jádro vzklíčí náležitě jen tenkrát, leží-li od podzimu do jara asi 90 dnů v zemi. Proto se vysévá na podzim, buď přímo do řádků na záhon, kde však je ohroženo myšmi, nebo se vysévá do truhlíčků neb květináčů. Dá se vždy vrstva písku, na ni vrstva semének, zase písek a pak seménka až je květináč plný. Písek má být mírně vlhký. Květináč pak umístíme do chladného, ale bezmrazého sklepa. Do jara seménka mají obyčejně již klíčky. Tomuto způsobu přípravy semen říkáme stratifikace. Klíčící ovocná jádra velmi mohutně dýchají, proto k nim musí mít přístup vzduch. Květináč má být proto obyčejný, nepolévaný.

Z jara se vysévá semeno do řádků, kde brzy vzchází. Při výsevu naklíčených jader musíme dávat pozor, aby se klíčky neolámaly. Když sazeničky po vzejití vytvoří kromě děložních lístků ještě lísteček na budoucím výhonu, pečlivě se vyrýpnou, aby se neporušily kořínky. Hlavní kůlový kořínek se o třetinu zkrátí (aby stromek vytvořil více kořenů do šířky) a pak se nasadí na dobře připravený záhon do řad od sebe 25 cm vzdálených a jednotlivé sazeničky asi 10 cm od sebe. Tato práce s přesazováním zelených semenáčků (přepichování) se má konati při podmračeném počasí neb navečer. Přepíchané sazeničky se před sluncem zastiňují větví chvoje neb křoví; občas se musí pokropit. Záhon se často okopává a zbavuje plevele; do podzimu jsou zde již silné sazenice, jejichž krček je v síle tužky. To znamená, že příštím rokem je můžeme již roubovat nebo očkovat. Pak – máme-li připravenu plochu pro zaškolkování, která má býti zpravidla včas převrstvena – vyryjeme ze záhonu pláňata, t. j. podnože získané ze semen, roztřídíme je, nožem zkrátíme kořeny, boční výhony i výhon hlavní a nejlepší z nich takto připravené vysazujeme do řad nejméně 80 cm, lépe 100 cm širokých, v řadě na 40 až 50 cm od sebe. Slabé a pokřivené sazenice zahodíme.

Podnože pro kordony a brzy rodící zákrsky ovoce jádrového se získávají nikoliv ze semen, nýbrž z hříženců, odkopů a řízků. K tomu účelu se zakládá matečnice podnoží. Do převrstvené půdy, do řad asi 1,80 – 2 m od sebe vzdálených, se vysázejí na 50 cm od sebe v řadě podnože čistých typů EM[1]), které po zakořenění silně sřezáváme, abychom docílili většího množství výhonů. Pak se k výhonům buď nahrnuje hlína, jako při ohrnování brambor, nebo jednotlivé výhony po zkrácení se ohnou a zahrnou zemí, kde téměř z každého zahrnutého očka vyroste výhon, který vytvoří své vlastní kořeny. Matečnice podnoží počíná skýtati oddělky třetím rokem po založení a skýtá je po šest až osm let. Podnože získané z oddělků školkujeme stejně jako plané podnože (pláňata) z výsevů semen.

Zdravé a svěží sazenice je možno již po vysázení na jaře roubovat nebo v létě – mají-li dostatek mízy – očkovat. Rostliny s neupjatými očky se roubují příští jaro. Očkovanci se vyvazují k čípku, který se později vyřezává.

Očko i roub vytvoří zpravidla silný výhon, celý obrostlý listy. V uspořádání na větvičkách ovocných i jiných stromů a i jiných rostlin, je určitá zajímavá pravidelnost. U jabloní, hrušní, švestek i třešní můžete začít počítat u kteréhokoli listu a přece zjistíte, že přesně nad tím listem, od něhož jste při počítání vyšli, je vždy šesté očko. Očka od prvního do šestého očka tvoří na větvičce spirálu, v níž očka směřují s udivující pravidelností na různé světové strany. Zamyslíme-li se trochu, poznáváme lehce, že výhon je proto celý listy obrostlý, poněvadž je nutné, aby rychle rostl a po celé své délce sílil – a to může jen tehdy, má-li všude listy stejnoměrně rozložené. Listy jsou zde zesilovacím obrostem.

Příštím rokem růst roubovance pokračuje. Z nejvyššího, zdravě vyvinutého očka, pupenu, tzv. pupence vrcholového, konečného neboli terminálního, roste silný výhon svisle nahoru a tvoří pokračování kmínku či osy stromku. Po bocích loňského výhonu vyrůstá několik olistěných větviček. Školka tyto větvičky zkracuje. Nazývá je zesilovacím obrostem, zřejmě proto, že jejich listy přispívají k zesílení kmene. Zesilovací obrost se ponechává na stromku – ovšem za stálého zkracování a ně i za mírné probírky – po celou dobu školkařského vývoje stromku. Teprve v posledním roce se koncem léta vyřezává ostrým nožem. Jen na třešních a ořešácích se obrost neponechává. Třešně se roubují až v koruně a ořešákům se vylupují postranní očka. Jakmile ořešákový špičák (tj. dvouletý až čtyřletý ořešákový prut bez postranního obrostu a bez korunky) doroste do výše asi 2,20 až 2,30 m, vylupuje se mu na podzim nebo na jaře vrcholový pupen a ořešák tvoří korunu. Roubuj-li se stromek až v koruně, pak tvoří ihned korunu z roubu. Jinak u jabloní a hrušní se tvoří koruna ze čtyř až šesti výhonů: jednoho prostředního a tří až pěti postranních. Zkrácení školkovaných jabloní a hrušňových štěpů ve výši, kde chceme vytvořit korunu, vyvolá vzrůst nejméně čtyř potřebných výhonů. Prostřední výhon se uvazuje k čípku, není-li dostatečně svislý. Vývoj školkovaného stromku trvá čtyři až šest roků. Vyžaduje velmi mnoho odborných vědomostí a zkušeností. Jen člověk zasvěcený dobře do tajů školkařtví si dovede představit, kolik umění a poctivosti je třeba k vypěstování jakostního stromku, jenž má v dobré vaší péči splniti všechna vaše oprávněná očekávání.