Rajská jablíčka svými chutnými plody jsou přechodem mezi ovocem a zeleninou. Čím více jich bude, tím více bude také zdraví. Velikost a ranost úrody u rajských jablíček je závislá na jich správném ošetření. Především důkladně vyhnojená půda je u rajčat první podmínkou zdaru, sázíme již silné, ale nevytáhlé sazenice z truhlíčků. Nejlépe je koupit si je od zahradníka. Po nasázení máme je často okopávat a zalévat, pak přihnojovat tekutými hnojivy! K rajským jablíčkům je dobře zatlouci ihned po zasazení, nebo ještě před ním, koly (pěkně do řádky). Kůl má být asi 120 cm nad zemí. Jakmile sazenice trochu povyroste, přivazujeme ji volně ke kůlu. K tomu je nejlepší lýko. Sazenice rajského jablíčka počne vyhánět boční výhony zespodu i svrchu. Ponecháváme nejvýše tři silné nízko u země vyrůstající výhony, ty vyvazujeme volně ke kolíku. Nyní na hlavním stonku vyrůstají samostatně dobře vyvinuté květné větévky a na nich se vyvíjejí plody. Všechny ostatní výhony (pazochy), vyrážející z paždí listů nebo kořenů, vyřezáváme. Tři ponechané výhony jsou brzy obaleny rajskými jablíčky, která rychle rostou, jsou-li ovšem na slunném místě a je-li teplé léto. Jakmile výhony náležitě vyrostly (asi 1 m délky), zkrátíme je, aby všechny látky z listů spolu se zásobními látkami šly do plodů. Když plody jsou dostatečně vyspělé a blednou nebo červenají, odřezáváme okolo nich listy a ponecháváme  něco listů jen nahoře. Plody tak rychleji dozrávají. Vtahují do sebe nejen asimiláty z ponechaných listů, ale i bohaté zásobní látky z lodyh a kořenů. Když se blíží podzim s prvními silnými nočními chlady, tu se sazenicím povytáhnutím pomocí rýče natrhnou kořeny, což urychlí zrání plodů, nebo se celé sazenice i s plody vytrhnou a pověsí na teplou stěnu, kde jablíčka dosud nedozrálá zčervenají.

Červenání rajských jablíček, počínající od spodní, nejstarší větévky, se urychluje teplem. Je zajímavé , že rajčata zčervenají i ve těm, jen když mají dostatek vlhkého tepla. Hospodyňky trhají slabě se zapalující, naprosto zdravá jablíčka a dávají je pod pytel nebo do prádla. Zde brzy zčervenají. Proč? Jablíčko dýchá, tím vyvíjí teplo, prádlo je špatným vodičem tepla a proto teplo u jablíčka podrží a toto zčervená. Pražští zelináři urychlují červenání rajských jablíček po metrácích. Oberou všechna dobře vyvinutí jablíčka světlejší barvy (ta se již lehce odtrhnou) a nasypou do pařeniště, kde jsou vespod prkna, 80 cm vysokou vrstvu těchto rajčat. Pak vrch zakryjí rohoží, kterou ještě denně trochu pokropí a na pařeniště dají okna a nevzduchují je. Jablíčka se velkým teplem zapaří a zapotí a v krátké době jich zčervená překvapující množství. Pak se hromada denně překládá, nahnívající jablíčka se vyhodí na kompost, červená jdou do trhu, načervenalá na zvláštní hromadu, poněvadž ta již půjdou na trh druhého dne.

Nechutnější rajská jablíčka na jídlo za syrova jsou však ta, která zčervenala na keři, zvláště když je utrhneme za rosy, jsou-li ještě chladná.

Pletí provádíme vždy po dešti nebo po zálivce. Jen v tom případě, když je půda vlhká, lze plevel vytáhnout i s kořeny. Plevel ubírá rostlinám světlo i živiny. Nenecháme jej proto bujeti a vždy včas jej vytrháme, a to i mezi keři, v trávníku, na cestách, na kompostě, mezi perenami a letničkami. Všímejte si u plevele jeho květenství, jak se rozšiřuje, jaké má kořeny. Na plevely je mnoho zajímavého a známe-li jej dobře, můžeme pak s ním i lépe bojovat.

Ve volné přírodě má rostlina celá záhon půdy a jeho vláhu, slunce, vánky nasycené vodními parami, kdežto květina v bytě má možnost využíti svůj život jen v květináči; má poskrovnu slunce, půdy, vlhkého vzduchu. Kdo však zná požadavky rostlin ve své zahrádce, dovede bytové květině připravit i to její málo tak, že rostlina se v příbytku cítí spokojena a ukazuje to pěknou zelení i květy.

Květináč je vždy malý a proto jeho půda bude kořeny využita co nejvíce, má býti bohatá živinami a humusem. Aby rostlina měla co nejvíce živin, musíme půdu při přesazování vyměňovati a zakořeněné rostliny přihnojovati tekutými hnojivy. K přihnojování bytových květin je vhodné hnojivo Hortus.

Bujně rostoucí rostliny přihnojujeme jednou za čtrnáct dní, pomalu a špatně rostoucí nejvýše jednou za měsíc. Nad tím se jistě pozastavíte a řeknete, že by se to snad mělo  dělat obráceně, ty pomalu rostoucí silněji přihnojovat, aby více rostly, a ty bujně rostoucí že přihnojování ani snad nepotřebují. Zde jsme však u zajímavosti, která je hodna přemýšlení i pokusu;Rostlina může odebrat jen tolik živin z hnojiva, kolik má přijímacích orgánů. Čím je slabší, tím méně má kořenů a tím méně přijme živin. Přehnojení je stejně škodlivé, jako nedohnojení. Slabá rostlina musí být posílen sluncem, vzduchem, vlhkostí a zlepšením celkových svých životních podmínek – hojení v květináči samo o sobě nestačí. Silně rostoucí rostlina spotřebuje mnoho živin, má mnoho výhonů a mnoho listů a proto zásoby hnojiv v květináči brzy spotřebuje; kdybychom ji nepřihnojili, začaly by listy žloutnouti nedostatkem živin a rostlina by nepůsobila dekorativně.

Štěpování je téměř vždy hluboký zásah do života rostliny, zásah, který může přinést plný úspěch jen tehdy, známe-li koloběh živin ve stromě a ujasníme-li si práci listů i souhrn všech životních sil a podmínek, které jsou podstatou zdravého vzrůstu. Je nutno, abychom poznali složení pletiv ve stromě i nejběžnější poznatky o dědičnosti.

O podstatě štěpování nás nejlépe poučuje přeroubování starších ovocných stromů. Přeroubovat starší strom, skýtající špatné ovoce, znamená zhospodárnit jej. Tam, kde v sadě nebylo téměř žádného užitku, může býti výnos až tisícový.zhodnocujeme zde mohutnou kostru rozvětvení stromu, kde jsou již hotové větve i kořeny, kde je již množství zásobních látek. Tyto hodnoty se zužitkují nasazením roubů cenné odrůdy, která se zde ve třech letech tak rozvine, že může přinést i metrický cent ovoce a rodit pak mnoho dalších roků.

Má-li tato nesmírně zajímavá práce míti zdar, musí býti každý zásah záměrný, cíle vědomý. Každý ví, že se část koruny odřeže, obyčejně v tupém úhlu. Na každou zakrácenou větev vsadíme rouby. Zde musíme zvládnout dvojí práci: techniku roubování a životní pravidla stromu. Ani nejlepší technika roubování nám nepomůže, jestliže si neuvědomíme, že mezi korunou a jejím listím a mezi kořeny stromu musí býti rovnováha, která byla sřezem koruny porušena. Aby kořeny mohly pracovat a žít, potřebují k tomu práce všech listů, jež každého roku koruna vytvoří.

Proto první, co si máme při sřezání koruny k přeroubování stromu uvědomiti, je, že plochu listovou jsme silně změnšili, ponechali jsme však nezmenšenou soustavu kořenovou. Naším nejdůležitějším úkolem je, starati se, aby si strom mohl co nejrychleji vytvořiti náhradu za ztracené listy. Víme, že tuto přechodnou dobu tím lépe překoná, čím je zdatnější, čím více má zásobních organických látek. Proto jej alespoň tři léta před přeroubováním neb zmlazováním posilujeme lepším obděláváním půdy, lepším přihnojováním. Nepřehlížejte nikdy tuto nutnost!

Při sřezání koruny stromu jsme ponechali množství malých větviček a vodorovné spodní větve, aby kořeny měly výživu, a do zkrácených větví vsazujeme rouby. O technice roubování pojednají další kapitoly. Vhodný způsob roubování starších stromů, neb silnějších větví je kozí nožka, která jediněčně nahrazuje zastaralé, ale spolehlivé roštěpy. Je-li míza, osvědčuje se Tittlův způsob za kůru.

Na jednu objemnější větev dáváme několik roubů. Čím více, tím lépe. Kdybychom daly jen jeden roub, uchoval by se jen proužek zdravého pletiva, ostatní v celém obvodu větve by snadno odumřelo. Víme přece, že míza jde jen tam, kde je očko, a není-li na silnější větvi několik roubů, děje se s ní totéž, co s čípkem. Na všech roubech se vytvoří listy. Roub pomáhá hojit ránu řezu. Pozorujte, čím více roubů, tím lépe všechny rostou. Jeden pomáhá druhému.

Rouby se dobře ujímají a rostou neobyčejnou silou. Strom má přece hojnost zásobních látek, ve sřezané větvi je připravena velká životní síla, která se snaží co nejrychleji vytvořit náhradu za ztracenou větev. Nejbujněji rostou rouby na svislých horních větvích, což opět potvrzuje známe vzrůstové zákony.

Často jsem svědky toho, že strom po přeroubování vyžene po celé délce přeroubovaných větví spoustu výhonů, „vlků“ neboli „zlodějů“, kterými se snaží nahradit ztrátu listů a jimiž vlastně zmlazovacími výhony. Je mylné domnívati se, že žijí na úkor roubů. Jen výhony v nejbližší vzdálenosti u roubu musí být odstraněny, aby roubu nekonkurovaly, výhony po délce větví je nutno vodorovně sehnout, neb je zkrátit, ale většinou jich ponechat, poněvadž jsou zmlazovacím obrostem a podporují vzrůst roubu. Starý obrost větviček na spodních částech přeroubovaného stromu, pokud mají vodorovnou polohu a pokud jsou to plodonoše, je ke zdraví stromu naprosto nezbytný a nově naroubované odrůdě neškodný. Naopak, květy staré odrůdy jsou zpravidla opylovači odrůdy naroubované, kvetou-li ovšem současně.

Když jsme na silnou větev naroubovali třeba čtyři až šest roubů, neznamená to, že všechny necháme volně se vyvíjet. I kdyby zde byly jen tři rouby, nesmíme je ponechat všechny tři, nýbrž jen jeden, nejlépe postavený. Ostatní ve vzrůstu zastavíme prostě tím, že přebytečné výhony ohneme dolů. Jeden roub postačí, aby se z něho vytvořila dokonalá náhrada za odříznutou původní větev. To učiníme na všech větvích a výhonům, vybraným k vytvoření kostry, určíme správný směr.

U přeroubovaného stromu musíme býti nejen štěpaři, ale především staviteli jeho kostry, neboť jen její účelná stavba umožní, aby se správně využilo celé vzdušné prostory přeroubovaného stromu. Výhony,jež jsme ohnuly špičkou dolů, přestaly růsti do délky, vytvořily plodonosný obrost, přispějí tedy také k plodnosti a přitom asimilací svých listů pomohly kořenům. Při přeroubování starších stromů opět vidíme, jak všestranně lze využíti dobrých přírodovědných poznatků.

Takto ošetřovaný přeroubovaný starší strom do tří let nahradí ztrátu listů a může záhy potom přinést ovoce a na metrické centy, což zní jako zázrak, ale je to skutečnost.

Starý strom je možno zmladiti a ponechati mu při tom původní odrůdu. Zmlazením chceme na stromě vytvořit nové, svěží větve, které jsou schopny lepšího života, než větve přestárlé, vysílené. Strom sám obyčejně o toto zmlazení žádá svými výhony, vlky. Výhony na starých větvích jsou vždy známkou, že strom potřebuje mladé dřevo a listy v těch místech, kde se tyto výhony – vlky – tvoří. Před zmlazením po několik let pod stromem co nejlépe obděláváme, přihnojujeme a pak seřezáváme staré větve k silným a vhodně postaveným výhonům. Zkrácená větev u zmlazeného stromu se může hned po řezu oroubovati, a to nejlépe rouby též odrůdy, ovšem rouby ze stromu mladého, bujně rostoucího. Tím zvyšujeme životnost stromu. I u zmlazeného stromu je nutno budovati především kostru jeho nové koruny.

Při svých pěstitelských zásazích se budeme velmi často setkávat se všemi těmito činiteli. Znalost jejich podstaty usnadní každou práci a povede nás k samotnému správnému rozhodování.

Tropismy jsou způsobeny vnitřními životnímu pochody, jimiž rostlina reaguje na rozličné dráždění. Vítr však určuje směr vzrůstu svou fyzickou silou. Stačí podívat se na rostlinstvo kraje, abychom na něm vypozorovali, který vítr je zde nejsilnější a nejméně příjemný. Větve i lodyhy rostou po směru tohoto větru. Pamatovat na působení větru je zvláště nutné při větších výsadbách ovocných stromů nebo tam, kde chceme vhodnými větrolomy, vysázenými z hustě a slině rostoucích stromů, uchránit svou zahradu před příliš silnými větry.

Sázejí-li se stromy poblíž plotu, působí pak mnoho nepříjemností, když koruna, ovlivňována větrem, roste téměř celá nad sousedovým pozemkem. Zvlášť nutné je pamatovat na směr prudkých větrů při vysazování stromů u silnic a v ulicích. Na příliš větrných polohách se mají stromy sázeti jen po jedné straně, a to tak, aby koruny šly po větru nad pole a nikdy nad silnici.