Kompost zakládáme v podobě čtverce nebo obdélníku a všechny věci, jež na něj dáváme, rozkládáme vždy vrstvovitě. Důležité je, aby kompost byl stále vlhký, poněvadž jen ve vlhku pokračuje rychle rozklad látek schopných hnití. Proto lijeme na kompost odpadovou vodu; výtečná je voda z prádla, která obsahuje draslo, takže je do jisté míry taky hnojivem.

Pro neobyčejný význam kompostu bychom měli každého týdne věnovat jeho rozmnožení a úpravě náležitou pozornost. Není dobře spoléhat jen na odpady, ale třeba hledat vhodné drny, bláto a jiný materiál, kterým bychom kompost rozhojnili. Můžeme-li si opatřit hnůj, pak i ten přidejme do kompostu. Zrání kompostu silně urychluje vápenný prach, který je současně hnojivem a desinfekcí proto chorobám.

Kompost potřebuje odborného ošetření, které záleží hlavně v přehazování. Jen při dostatku vzduchu žije v zemi dostatek bakterií, což platí i o kompostu. Čím častěji kompost přehazujeme, tím rychleji zraje a tím je bohatší živinami. Prohazováním kompostu mícháme všechno do jedné směsi. Při prohazování používáme malého krumpáče neb těžší motyky, kterou kompost prokopáváme tak, jako když cukrář na trhu seká turecký med. Takto nakopanou hromadu vždy lopatou odhodíme. Jen tímto způsobem se kompost důkladně promíchá, rozmělní a provzdušní.

Na kompost se někdy dává i plevel, v němž jsou již i zrající semena. Budou tato semena příčinou zaplevelení zahrádky? I tam, kde se přípravě kompostu věnuje náležitá péče, je – byť malé – nebezpečí zaplevelení zahrádky. Kompost udržujeme ve vlhku, to znamená, že ve vlhku, při dostatečném přístupu vzduchu a tepla, semeno plevele většinou naklíčí a uhyne. Polévání kompostu a časté jeho prohazování pomáhá též ničiti klíčivost semen plevelových. Nebezpečí rozbujení plevele je však značné zvláště tam, kde se nevěnuje náležitá péče okopávání. Když se objevuje plevel, musí se záhon ihned okopat; tím již v zárodku plevel zničíme, když okopání dvakrát neb třikrát opakujeme, rozloží se mezitím listy zeleniny na celý záhon a plevel pak samy udusí. Jak bojovat proti plevely, ukazuje zkušenost s brambory. Když brambůrky lezou ze země, ihned se okopávají. Po okopání za dva dnny povyrostou k neuvěření. Když se však okopání odloží o týden, zbují zde plevel, brambory se musí hledat, práce jde pomalu a vzrůst brambor je pak ochromen. Při pěstitelství je významným činitelem postřeh a pohotovost vykonati práci vždycky v pravý čas. Pak s poloviční námahou dosáhneme dvojnásobné úrody.

Za rok, někdy za dva, je kompost již zhlinovatělý, voní jako dobrá ornice, a tu je výtečným hnojivem, obsahujícím dostatek dusíku, fosforu, drasla i vápna. Pak se zralý kompost prohodí řídkou prohazovačkou, abychom jej zbavili kamenů a střepin. Záhony i ovocné stromy hnojené kompostem dávají bohatou úrodu.

Zahrádkáři mívají často obavu, že kompost zeškaredí jejich zahrádku, zvláště je-li malá. Pěkně upravený kompost nikdy neporuší krásu zahrádky. Jeho tvar má být symetrický, hrany rovné, pěkné, jako stoh pečlivě urovnané slámy, okolo kompostu pěšina, na níž je denně udržována úzkostlivá čistota; takový kompost neb urovnaný hnůj je pýchou zahrádkáře. Místo s kompostem může však býti vydekorováno vysoce rostoucími rostlinami, jako záhony slunečnic, topinamburů, rudbekií nebo keři. Hlavní význam tohoto osázení však není v tom, že se zakryje nehezká hromada hnoje (ta, i když je schována, musí být čistá, upravená a proto hezká), ale v tom, že kompost má býti ve stínu, aby příliš rychle nevysýchal. Umísťujeme jej pod košatější stromy.

Přihnojujeme-li kompostem, dáváme na 300 m² asi 1 m² kompostu.

Zahrádkáři hnůj nikdy nepáchne. Je mu stejně milý a vzácny jako jeho růže a ovocné stromky. Jen kdyby toho hnoje v zahrádkách bylo dostatek! Při důkladném využití půdy dáváme na 300 m² jednu fůru chlévského uhnilého hnoje, tj. asi 15q, mimoto ovšem přihnojujeme ještě kompostem a vhodně a účelně volenými umělými hnojivy.

Hnůj je proto pro rostliny tak významný, že zásobuje půdu čtyřmi „hlavními“ živinami, jichž pro kulturní rostliny je v půdě nedostatek: dusíkem, fosforem, draslem a vápnem. Tyto živiny jsou sice v každé půdě spolu s jinými – jako hořčíkem, sirou, železem, ale v množství často tak malém, že kdybychom je půdě nedodali hnojením, neuživila by pole ani desetinu lidstva. Rostlina potřebuje k svému vývoji nesmírného množství uhlíku. Dobývá se ho spolu s kyslíkem ze vzduchu. Je to úžasná skutečnost, když si uvědomíme, že vzdušné moře je skladištěm základní živiny, uhlíku, že rostliny ze vzduchu tvoří nejpodstatnější část svých úrod. Vodík získává rostlina z vody.

Hořčíku, síry, železa, kyslíku, uhlíku i vodíku může rostlina získati z přírodních zásob zpravidla dostatečné množství, vzpomeňme si však na záhon minima, který nás učí, že o vzrůstu rozhoduje ten činitel, kterého je nejméně. Když má rostlina málo dusíku, nepomůže ani největší zásoba jiných živin, právě tak, má-li málo fosforu, drasla nebo vápna. Základní živiny nemohou býti jedna druhou nahrazeny. Poněvadž víme, že kulturním rostlinám chybějí zpravidla čtyři živiny : dusík, draslo, fosfor a vápno, musíme je půdě dodávati hnojením, aby rostliny mohly využíti oněch živin, jichž je v přírodě dostatek. Chlévský hnůj  obsahuje všechny tyto čtyři živiny, a to v množství četným rostlinám dobře vyhovujícím. Dobrá chlévská mrva má : 0,45% dusíku, 0,26% kyseliny fosforečné, 0,56% drasla a 0,6% vápna.

Hnojení chlévskou mrvou obohacuje půdu humusem. Humusem nazýváme zetlelé části rostlin i jiných organických látek. Jen v půdách humusem bohatých žije množství zemních bakterií, které rozkládají organické formy složky humusu na látky neorganické (neústrojné), dodávajíce tak rostlinám čtyři důležité živiny – dusík, draslo, fosfor a vápno, jež rostliny z hnoje a každého jiného humusu mohou přijmout jen po této přeměně. Poněvadž hnůj oživuje půdu bakterielním životem, je pro zahrady  hnojivem základním a prakticky nepostradatelným. Říkáme, že je hnojivem přirozeným. Další přirozené a s hnojem rovnocenné hnojivo je kompost.