Při kladení cesty je třeba mít smysl pro urovnání a vyvážení terénu, jímž cesta vede. Cesta po položení dlaždic musí rychle odvádět vodu, nesmí dělat jamky ani vyvýšeniny. Po urovnání terénu si nejdříve po obou krajích cesty zarazíme kolíky a na ně silně napneme motouz, který nám ukazuje výšku okrajníků. Aby dlážděná cesta mohla být položena téměř do poloviny s výškou okolní půdy, vybereme z ní předem něco půdy. Nejdříve do výšky šňůry postavíme  po obou stranách okrajníky. Světlost cesty při dvou normálních dlaždicích (25×25 cm) je 52 cm. Okrajníky zasypáváme pískem, do něhož jsme přimíchali trochu cementu. Jsou-li okrajníky po obou stranách správně posazeny, naházíme mezi ně dobrý říční písek do té výše, aby po položení dlaždic a po jejich usazení do písku přečníval kousek okrajníků. Dlaždice klademe stále do té výše, při čemž se řídíme hořejší hranou okrajníku. Dlaždice vtlačujeme do písku a poklepáváním na prkno je vyrovnáváme do stejné výšky. Když je chodník položen, nasypeme na dlaždice jemný písek a proutěným koštětem jej vpravíme do všech spár, zbylý písek ometeme a cesta je hotova. Dlaždicová cesta může být i bez okrajníků; tu úroveň dlaždic určuje motouz.

Podobně – totiž na písek – klademe i ploché kameny zv. tuláčky. Zde však nepoužíváme šňůry, poněvadž tuláčky se vždy vinou jako lidský krok.

Komu je zahrádka jen kusem bezvýznamného pole, zarůstajícím více méně plevelem, pro toho je každá cesta v zahrádce zbytečná. Komu však je zahrada součástí bytu, kdo v ní hledá osvěžení a potěšení, tomu teprve bezvadná dlaždicová cesta zahradu hodně přiblíží. Máme však vybudovat dobré a trvalé cesty i v zahrádce, kde nejsme jejími majiteli? Jestliže svým nákladem vymalováváme a upravujeme pronajatý byt, aby odpovídal našemu vkusu, jistě se pro krásu nečetných okamžiků, kterými můžeme obohatit život všech členů své rodiny, vyplatí vložit do zařízení pěkné cesty v zahrádce několik desítek korun. Radosti, které tím získáme, nelze vyvážit penězi. K takovému činu je třeba především trochu velkorysosti a dobrého propočtu. Jsou lidé, kteří svým nákladem budují veřejné knihovny přes to, že mají svou knihovnu soukromou, nebo kteří podporují školství i umění a pro veřejné blaho vynakládají zcela dobrovolně vysoké částky. Proč to vše dělají? Protože jenom takto jde kupředu pokrok, jen takto se zvyšuje a může žíti umění i kultura. Činy pro veřejné blaho dávají požehnané plody, ze kterých má potom největší radost jejich původce. A vy byste si nedovedli vytvořit cestu v pronajaté zahrádce k svému několikaletému pohodlí?

Mimo dlaždicovou cestu se dobře osvědčuje cesta s kamenným štětem a drtí, která je žádoucí tam, kde se jezdí těžšími povozy. Kdo si chce založit zdánlivě levnější cestu, zhotoví si ji ze slabší vrstvy drti, štěrku nebo písku. Pískové cesty mají společnou nevýhodu: zarůstají plevelem, který se musí neustále čistit, a písek nebo kamenná drť se nosí na botách do bytu; mimoto ji odnáší voda. Proto se má jemná drť každého roku obnovovat. Zkušenost ukázala, že lepší než špatně udržovaná písková cesta – je pečlivě založená cesta travnatá.

Nezbytným ucelením cest a cestiček jsou betonové okrajníky. Kdyby byly do zahrádek zavedeny okrajníky, pozvedla by se značně jejich úpravnost. Všimněte si jen dobře, co zvyšuje krásu silnice nebo dlaždicového chodníku; jsou to úzké betonové okrajníky. Bez nich by se okraje drobily, i nejkrásnější chodník by neměl náležitého ucelení a jeho okraje by vyvažovaly časté i nákladné opravy.

V zahrádce jsou nejvhodnější úzké cementové obrubníky, jak je poměrně levně vyrobí a dodá každý betonářský závod. I když cestu provází pruh trávníku nebo nízkých, trsovitě rostoucích trvalek, které se podél cest nejlépe uplatní, měla by být cesta ukončena úzkým betonovým krajníkem. Měli bychom si uvědomit, že teprve cement umožňuje vyzdobit zahradu praktickou ozdobou – dlaždicovými cestami a úzkými, vkusnými obrubníky. Podobné kamenné dlaždice nebo obrubníky by dříve i nyní stály desateronásobnou částku. Měli bychom proto využít výhod i cementových výrobků v zahrádce co nejvíce.

Každá zahrádka nabude svátečního vzhledu ihned, jakmile upravíme také menší cestičky a pěšiny mezi záhony. K tomu účelu použijeme šňůry a široké motyky. Hlínu z pěšiny seškrábneme a vytvoříme z ní nejprve hliněnou hranu u jednoho záhonu. Potom šňůru přeložíme na druhý okraj pěšiny a ze seškrabované hlíny a druhé polovice pěšiny vytvoříme hrany u druhého záhonu. Pak je pěšina čistá a okraje záhonu hranami olemovány.

Půvab zahrádky zvýší cesta z plochých větších kamenů – tuláčků, které jsou položeny na pohodlný krok od sebe, jako stopy ve sněhu.