Při kladení cesty je třeba mít smysl pro urovnání a vyvážení terénu, jímž cesta vede. Cesta po položení dlaždic musí rychle odvádět vodu, nesmí dělat jamky ani vyvýšeniny. Po urovnání terénu si nejdříve po obou krajích cesty zarazíme kolíky a na ně silně napneme motouz, který nám ukazuje výšku okrajníků. Aby dlážděná cesta mohla být položena téměř do poloviny s výškou okolní půdy, vybereme z ní předem něco půdy. Nejdříve do výšky šňůry postavíme  po obou stranách okrajníky. Světlost cesty při dvou normálních dlaždicích (25×25 cm) je 52 cm. Okrajníky zasypáváme pískem, do něhož jsme přimíchali trochu cementu. Jsou-li okrajníky po obou stranách správně posazeny, naházíme mezi ně dobrý říční písek do té výše, aby po položení dlaždic a po jejich usazení do písku přečníval kousek okrajníků. Dlaždice klademe stále do té výše, při čemž se řídíme hořejší hranou okrajníku. Dlaždice vtlačujeme do písku a poklepáváním na prkno je vyrovnáváme do stejné výšky. Když je chodník položen, nasypeme na dlaždice jemný písek a proutěným koštětem jej vpravíme do všech spár, zbylý písek ometeme a cesta je hotova. Dlaždicová cesta může být i bez okrajníků; tu úroveň dlaždic určuje motouz.

Podobně – totiž na písek – klademe i ploché kameny zv. tuláčky. Zde však nepoužíváme šňůry, poněvadž tuláčky se vždy vinou jako lidský krok.