Při kladení cesty je třeba mít smysl pro urovnání a vyvážení terénu, jímž cesta vede. Cesta po položení dlaždic musí rychle odvádět vodu, nesmí dělat jamky ani vyvýšeniny. Po urovnání terénu si nejdříve po obou krajích cesty zarazíme kolíky a na ně silně napneme motouz, který nám ukazuje výšku okrajníků. Aby dlážděná cesta mohla být položena téměř do poloviny s výškou okolní půdy, vybereme z ní předem něco půdy. Nejdříve do výšky šňůry postavíme  po obou stranách okrajníky. Světlost cesty při dvou normálních dlaždicích (25×25 cm) je 52 cm. Okrajníky zasypáváme pískem, do něhož jsme přimíchali trochu cementu. Jsou-li okrajníky po obou stranách správně posazeny, naházíme mezi ně dobrý říční písek do té výše, aby po položení dlaždic a po jejich usazení do písku přečníval kousek okrajníků. Dlaždice klademe stále do té výše, při čemž se řídíme hořejší hranou okrajníku. Dlaždice vtlačujeme do písku a poklepáváním na prkno je vyrovnáváme do stejné výšky. Když je chodník položen, nasypeme na dlaždice jemný písek a proutěným koštětem jej vpravíme do všech spár, zbylý písek ometeme a cesta je hotova. Dlaždicová cesta může být i bez okrajníků; tu úroveň dlaždic určuje motouz.

Podobně – totiž na písek – klademe i ploché kameny zv. tuláčky. Zde však nepoužíváme šňůry, poněvadž tuláčky se vždy vinou jako lidský krok.

V tomto rámci vnější krásy se v zahrádce rozvíjí život plný vzrušujících dějů, jimž zahrádkář dává vznikat tím, že pokládá do zkypřené půdy seménko, rostlině skýtá více slunce, přebírá za ni její životní zápas s nepřízní počasí a že za ni bojuje s jejími zdatnějšími rostlinnými konkurenty, s plevelem.

Dlaždicová cesta v zahrádce, okraje záhonů se zahradnickými hranami, bezvadná, upravená miska u rostlin, pečlivě posečený trávníček – to vše je jen krásnou tváří zahrádky. Záhon s rostlinami –se zelím neb astrou, květákem neb růží, keřem či stromem – je duší zahrádky. Zde je život v jeho podivuhodné mnohotvárnosti. Můžeme zde objevit netušené množství vnitřní krásy zahrady

Volné pobíhání slepic po zahradách nelze trpět za žádnou cenu. Ti, kdož je nechávají volně pobíhat, nechť si uvědomí, že poškozují rozvoj zahradní krásy města. Je třeba dbát přímo úzkostlivě, aby slepice nemohla ven z ohrazeného dvorku.

Chceme-li mít svoji zahrádku stále krásnou, obnovujeme mísy u rostlin asi jednou za měsíc.

Po zasetí trávy až do jejího zesílení nemá se po trávníkové cestě chodit. Vzcházející trávu často zaléváme. Jakmile lze trávu zachytit srpem, hned ji posečeme a znovu přitlačíme prkénky, připevněnými na nohou. Teprve, když tráva dostatečně zakořenila, zesílila a zhoustla, počneme cesty používati. Trávu na travnatých cestách udržujeme vždy krátkou.

Travnaté cesty mají být lemovány nějakým rabátkem trsovitě rostoucích květin, trvalek nebo i letniček. Měsíční jahody jsou zde též vhodné.

Okraje cest je třeba stále udržovat v pořádku. Zarostlé a znečištěné okraje cest připomínají neoholeného tuláka. Přečnívá-li tráva ven z okrajniků, ostříháme ji ovčími nůžkami. Kde není okrajníků, osekáváme okraje trávníků nejméně dvakrát do roka ostrým špičatým rýčem, vždy však podle šňůry, jde-li o cesty přímé.také květinové obruby, rozrůstají-li do cesty, osekáváme rýčem podle šňůry. Okraj cesty musí být rovný tak jako když střihne.

Jak máme nářadí uloženo? V mokrém sklepě? Divíte se, že pak násady teří a stále se lámou, železné části nářadí rezaví a proto jsou stále polepeny hlínou, která se z nich špatně čistí, že se i to rezavé železo nebo ocel rychle zničí a často bere radost z práce? V nářadí má být bezvadný pořádek, každý kousek má mít své trvalé místo, kde jej najdeme třeba po tmě. Pořádek v nářadí, pořádek v práci. Své dva rýče, jeden s širokým spodkem a jeden špičatý, zavěsíme na podstavec, zhotovený z několika latěk. Sen dáváme také vidle, lopaty i krumpáč. Motyky lehce zavěsíme na tyčku, k tomu účelu vodorovně připravenou. Zde máme mít jednu motyku širší, jednu užší, pak špičatou motyku k vyrovnání rýžek při setí, nějakou malou motyčku k okopávání. Lehce se pracuje s novodobými kultivátory, s nimiž jde práce při kypření půdy s malou námahou rychle od ruky. Na dva hřebíky zavěsíme železné hrábě, nad ně dáme dřevěné hrábě, které jsou nezbytné ke shrabávání pokosené trávy, sena a listí. Železné hrábě jsou k vyhrabování nečistoty a k urovnání záhonů. K přehlednému umístění malého nářadí připevníme na zeď prkno, na ně přibijeme smyčky ze staré kůže, do nichž vždy na stejné místo zavěšujeme nebo zastrkáváme botanické rýčky, lopatku na sázení, sázecí kolíky, malou drápaví plečku s pazoury, zahradnické nůžky, ovčí nůžky k ostříhávání trávníku na okraji cest a u kol (mís) v trávníku, zahradnickou pilku, tvarovací pilečku, srp kamének k jeho broušení, pilník k broušení nářadí. U nářadí upevníme jednoduchou poličku, kam dáváme semena, zavěšujeme lýko a motouzy, kam postavíme krabici štěpařského vosku, rozprašovač, nůžky na stříhání živého plotu, dřevěné jmenovky k popisům rostlin, tužku ke psaní těchto jmenovek, kamének k broušení zahradnických nožů, dvě zahradnické konve s podélnou rukojetí, jak je ukazují naše obrázky, vždy čistě vymytou štětku k bílení stromů. Pečlivě svinutá šňůra má mít také své trvalé místo, taktéž provrtaná a motouzem provlečená dvě prkénka, sloužící k rovnání a ušlapování nasetých záhonů. K nářadí náleží také přenosná stříkačka, truhlíčky k výsevům, nosítka k odnášení plevele na kompost a košíky ke sklizni úrody a k odnášení listí. Každý zahrádkář, který to chce v zahrádce někam „dotáhnout“, má mít tři samostatné zahradnické nože z nejlepší oceli, a to žabku, nůž roubovací a nůž očkovací. K nožům patří vhodný brousek. Broušení nožů si dejte ukázat odborníkem. Čas od času svěřte tyto nože nožíři, zvláště před roubováním a očkováním. K dobré výbavě zahrádkářského nářadí patří také dobrá kolečka, máte-li je ovšem kde umístit. Zatloukáme-li mnoho kolů do roka, vyrobíme si dřevěnou palici, jíž se kůly nerozbíjejí, jinak domácí sekerka nám i v zahrádce prokáže často dobré služby. Po ruce má být proutěné koště, aby nás denně zvalo k očištění naší zahrádky.

Každý zkušenější zahrádkář milerád potvrdí, že není nářadí jako nářadí. Do těžké půdu je vhodné jen nářadí těžší, masivnější. Těžší motyka vniká do těžké půdy již svou vahou, zvláště je-li poněkud zašpičatělá. Krumpáč na kopání tvrdé země musí být těžký. Pro zahrádkáře se vyrábějí menší krumpáče; velké krumpáče železniční se do zahrádky nehodí. Rýč k rytí nezkypřené půdy má být krátce špičatý. V kypré a písčité půdě se osvědčuje lépe rýč se širokým spodkem. Do těžké půdy nemůžeme vzít rýč ze slabého, třeba i ocelového plechu. Pracujeme.li bez citu, jen silou, pak jej ohneme. Samozřejmě, že jej narovnáme. Častým ohýbáním a rovnáním se rýč brzy zlomí. Ohnutý rýč může narovnat i trochu zakalit jen kovář; jistě se vyplatí mu jej poslat k opravě. K vykopávání brambor se nehodí motyka úzká a špičatá, ale s širokým spodkem. Používáme ji také ku přihrnování brambor.

Ostří nářadí určuje množství naší námahy při práci. Nová motyka, nový rýč i nový krumpáč mají příliš silné a tupé ostří a proto je musíme vrážet do země silou. Tomu může odpomoci jen kovář, který nám tupé ostří vykuje a podle potřeby zakalí. Prací s půdou se nářadí otupí. Musí být proto častěji ošetřeno, nač zahrádkáři ke své škodě zapomínají. Pilník má být vždy na dosah ruky. I se starším nářadím máme občas „oblažit“ mistra kováře, aby nám je nakutím přivedl do pořádku.

Násada (toporo) je u nářadí důležitější než většina pracovníků tuší. Toporo je páčidlem, tlučkou, potahovadlem. Násada se v rukou nepřetržitě točí a posunuje. To znamená tření. Čím menší je toto tření, tím méně mozolů a únavy. Proto každá násada na nářadí má být bezvadně hladká, bez jediné hrany. Okraj násady má být nahoře zaoblený a celá násada hned po koupi oškrábána střepinou ze skla a pak dobře vyhlazena skleným papírem. Hladká násada je jako kuličkové ložisko.

Nářadí udržujeme vždy v bezvadné čistotě, a to nejen železo, ale i násadu, na níž se často nalepí bláto, které po zaschnutí je příčinou mozolů na rukou. U železných hrábí se mnohdy pokřiví zuby; pak ovšem není možné jimi záhon správně uhrabat. Zuby železných hrábí vyrovnáváme proto do jedné roviny. Kovové části nářadí natíráme občas kůží ze slaniny neb odpadem nějaké mastnoty. Pak nerezavějí a při práci se na ně hlína nelepí.

Při koupi nářadí nehleďme na cenu, ale na jakost. Nářadí laciné velmi často platíme dvakrát. Čím jakostnější nářadí, tím trvanlivější, tím snazší a radostnější je naše práce s ním.

Zvláštní pozornosti zahrádkáře si zaslouží šňůra. Má být alespoň dvacet metrů dlouhá, navinutá na dvou přiměřeně dlouhých, zašpičatělých, pevných kolících. Bez šňůry nelze vytvořit ani rovný záhon, ani rovně vysázet řádek rostlin. Šňůra je pravítkem zahrádkáře. Při práci musí být šňůra vždy silně napjata, aby při zavádění prstem „brnkala“. Smotáváme ji tak, jak hoši smotávají motouz při pouštění draka – do prostorové osmičky. Šikovné hospodyňky smotávají tak šňůru na prádlo. Zapamatujte si: Co má být v zahrádce přímého, musí být uděláno jen a jen podle šňůry.

Nářadí je pro zahrádkáře právě tak důležité jako semena a sazenice. Podle nářadí poznáte nejen řemeslníka, ale i zahrádkáře.