Denně udržovat čistotu na pěšinách, zvláště okolo hnojiště a kompostu. Odstraňovat ze zahrádky všechny povalující se kameny, nechť jsou třeba v zastrčeném koutě nebo v keřích. Všimnout si, kde na cestách nebo i pěšinách a záhonech roste plevel a vytrhnout jej, hned odnést na kompost nebo zničit. Občas vyčistit zapadlé kouty a keře, aby zde bylo právě tak čisto jako na cestě. Prohlížet misky okolo stromů. Nemá-li již tvar, zkopat ji a znovu upravit. Odstraňovat okamžitě nahnilý plod nebo rostlinu. Posbírat a zužitkovat každé červivé jablko, aby se z něho červ nemohl na v zemi zakuklit. Odvázaní stromky angreštů, rybízů, ovocných stromů a růží hned pečlivě znovu přivázat. Všimnout si, zda kůly neodírají rostlinu, zda se obvazy nezařezávají a závady opravit. Všimnout si, zda některá rostlina nepotřebuje kolík a vyvázání, aby se ona nebo její květy nezlomily. Škraloup na záhonech, mísách, okolo květin bez říkání, nejlépe po dešti. Všechny odkvetlé květy hned odřezat, aby se prodloužilo kvetení ostatních. Prohlížet zelí, kapustu, květák, kedlubny, zda na listech nejsou vajíčka housenek, neodkladně je posbírat a zničit. Každá obchůzka okolo zelí a jiných košťálovin musí vám říkat: „Pozor – zde jsou housenky!“ prohlížet, jak vypadá nářadí – potřebuje-li opravy, opravit, zda je dobře očištěno, zda je dosti ostré. Přemýšlet, co by se mohlo v zahrádce zlepšit, jak to zařídit, aby záhony daly více krásy nebo užitku.  Pozorovat: tvar, velikost, barvu listů, barvu rostliny, zda postačují dosavadní vzdálenosti, pozorovat květy, jejich vnitřní zařízení, snažit se vystihnout, co jednotlivým rostlinám zvlášť prospívá. O svých pozorováních si dělat poznámky do zvláštního sešitu.

Cibule ze sazečky je dříve zralá než cibule ze sadby. Jakmile začne žloutnout nať, cibule se vybere, nechá se v suché místnosti uschnout („zatáhnout“), očistí se a ukládá na bezmrazé, suché místo. Též česnek se vyrývá, jakmile jeho nať začíná žloutnout, váže se do pletenců a zavěsí se k vyschnutí. Na jeden kilogram česneku je třeba asi 19 velkých jeho „paliček“.

Kořenová zelenina se vyrývá v říjnu a listopadu, pastinák, červená řepa, mrkev, celer a petržel kořenová se zbaví listů a pak se zakládá ve sklepě do písku. Máme-li ve sklepě málo místa, poněvadž zde máme uhlí a dřevo, zakládáme zeleninu do beden od cukru apod. mrkev ukládáme tak, že na podsypanou vrstvu písku dáme vždy vrstvu mrkve srdíčky dovnitř bedny a prosypeme ji pískem, pak zase vrstvu mrkve, a tak pokračujeme až nahoru. Do beden můžeme založit i kedlubny, ponecháme-li jim kořeny, ale zbavíme-li je listů až na srdíčko; celé bulvy zasypeme pískem )pak nedřevnatí). I kapusta, zelí a květák se mohou takto založit. Výhoda tohoto založení v malém sklepě je ta, že bednu lze postavit i přenášeti kamkoli. Založená zelenina se však musí stále větrat, aby nehnila; hnijící listy se odstraňují.

U pozdního zelí )při podzimní sklizni) odřežeme hlávky a dáváme je ne půdu do sena. Jejich vrchní listy zaschnou a takto vydrží zelí až do února. Před upotřebením se vrchní listy očistí a zelí je bílé jako sníh. Kapusta zimní může býti venku až do prvního mrazu, rovněž tak i kapusta růžičková. Jinak se zakládá ke zdi na záhon. Přikryjeme ji prkny, na něž naházíme listí. Nesmíme zapomínat na větrání. Pozdní kedlubny mohou zůstat i přes zimu na záhoně. Bulvy podzimních kedlubnů, které jsou někdy velmi veliké, se zbaví listů, ponechá se jen listové srdíčko, a zaházejí se celé zemí. Srdíčko však musí zůstat na vzduchu, nezaházeno. Celý zazimovaný záhon kedlubnů pokryjeme slabou vrstvou chvojí. Pak podle potřeby kedlubny vyřezáváme.

Petržel, černý kořen i pastinák mohou zůstat na záhonech přes celou zimu. Na podzim z nich vybereme jen tolik kořenů, kolik jich v kuchyni v prvých zimních měsících budeme potřebovat; u venku ponechaných kořenů otrháme všechnu nať až k srdíčku a záhon přikryjeme slabou vrstvou chvojí. Když půda rozmrzne, vybereme si vždy potřebné množství kořenů. Na jaře se však všechny kořeny ze země vybírají a zakládají do chladného sklepa, neboť druhým rokem na záhoně jdou do květu

Zde jsem opět u zajímavého zjevu: s kořenové petržele i s kedlubnů ponechaných venku otrháváme na podzim nať až na listové srdíčko. Má to smysl nebo to děláme jen z libovůle či ze zvyku? Jistěže to má smysl. Vzpomeňte si, že neopadavé dřeviny, jako smrky, bory, aukuby, mahonie, Chamaecyparus, jalovce apod., na zimu zavodňujeme. Kdo se dívá na život rostlin povrchově, tomu se to zdá nesmyslem – na zimu a zavodňovat!a přece stačí znalost práce listů, abychom poznali, jak nutné je toto opatření, zvláště po suchém podzimu.listy vypařují svými průduchy vodu. – když fouká vítr, vypaří více vody, než za tichého počasí. Zelený list vypařuje vodu i v zimě. Když půda zamrzne a její teplota klesne pod určitý stupeň, přestanou kořeny přijímat vodu, listy ji však odpařují. Tak se vypaří z rostliny i zásobní voda a pak vrch neopadané rostliny umírá. Když u některých rostlin – např. u aucub – byly na podzim odřezány zelené listy, vypučely z větviček na jaře nové výhony. Sazenice neořezané, s ponechanými listy však zmrzly. Proto je jasné, že listy petržele přes zimu mohou kořenům jen škodit. Chvojím přikrýváme rostliny proto, abychom je chránili před slunečním teplem a zimními větry, které vyvolávají silné a škodlivé zimní vypařování listů i dřeva. Lesníci na zimu zakládají sazeničky smrčků, jež nestačili vysázet, na bažinatá místa, kde dobře přezimují.

Všechna zelenina se má sklízet vždy za suchého počasí. Špatnou sklizní se v zahrádkách promarní mnoho zeleniny.

Nejvhodnějším stromem k domu je volný vějíř pravé višně, zv. Morela pozdní neboli stinná, která je krásná na slunci, ale může růst i na severní straně, jen když je tam světlo. Na slunnou jižní stranu se hodí jen broskvoň a vinná réva. Na východní a západní stranu dáváme z jádrového ovoce hrušeň a jen tam, kde není příliš velký úpal, můžeme dát jabloň.

Višeň a broskvoň vyžadují jen zcela nepatrné práce, dáme-li stromu tvar ploché vějířovité palmety. Hlavní výhon i některé boční větve se ohýbají do oblouků a přivazují se k laťce. Z oblouků vyrůstají výhony; vyberou se z nich jen některé, aby větví nebylo mnoho, a přebytečné se celé vyřezávají. Takto tvoříme kostru této vějířovité plamety. Na vějířovitě ohnutých větvích vyrůstá postranní obrost, který přináší úrody. Tento obrost vyžaduje ošetření. Příliš silné a svisle rostoucí větvičky se vyřezávají, boční větvičky se přiměřeně zkrátí. Na prostředně silných větvičkách jak u broskvoně, tak i u višně se z jara objevují květy, po nich plody. Když z větví broskví a višní přes léto vyrostou prostředně silné boční výhony, příštím  jarem vypučí na nich květy. Říkáme, že broskvoně a višně kvetou na jednoletém dřevě. Jakmile větvička jednou přinesla plody, může nové plody poskytovat na nové, na ní vyrostlé větvičce. Broskvoň ani višeň nerodí na starém dřevě. Proto je nutno udržovat stále mladý obrost kolem hlavních větví. Jakmile větvička přinese plody, vyrůstají z ní boční větvičky. Z nich si vždy vypěstujeme jen jednu náhradní větvičku, na které budou plody příštím rokem, kdežto tu, která měla plody letos, vyřezáváme. Višně tvoří dosti mladých výhonů a proto starý odplozený výhon vyřezáváme, poněvadž obyčejně nedaleko něho je výhon mladý. Jen takto ošetřovaná Morela stinná dává skutečně velké úrody.

Jedině vhodným tvarem hrušně i jabloně ke zdím je palmeta s vodorovnými rameny. Zde je největším pěstitelovým úkolem starati se, aby mu stromek „neutekl“ nahoru. Stromeček i u zdi má totiž vždy snahu vytvořit korunu. Víme přece, jaké síly v něm vládnou. Uvědomili jsme si však také, že řezem můžeme životní sílu stromku z jeho vrcholků „ stlačit“ do jeho spodních částí. Proto na vrchních výhonech boční obrost zkracujeme co nejvíce, ponechávajíce zde (nahoře) co nejméně bočního porostu, všechny svislé výhony hned, jakmile z větve pučí, vyřezáváme. Na spodních větvích ponecháváme více obrostu, boční obrost ohýbáme zde jen mírně a tak podporujeme vzrůst spodních větví. Když prostudujete předcházející kapitoly, bude vám práce na podobné palmetě radostnou zábavou, poněvadž ji budete provádět s pocitem jistoty. Jinak ošetření bočního obrostu hlavních větví je obdobné jako u nálevkovitého zákrsku.

Vinná réva vyžaduje přesného řezu. Kdo ji neřeže, tomu vytvoří neobyčejně dlouhé větve, na nichž nejsou očka dosti silná; příštím rokem tvoří opět dlouhé výhony, ale žádné hrozny a když, tedy jen tak sem tam několik zrnek. Jsou i odrůdy, které rodí dosti i bez řezu, skýtají však zpravidla hrozny jakosti podřadné.

Řezem u vinné révy působíme k vyzrání oněch oček, z nichž chceme docílit úrodu hroznů. Snažíme se, aby celá zeď, od vrchu až dolů, byla pokryta velkými hrozny. Proto začínáme řezat záhy po vysazení. Napřed musíme docílit důkladného zakořenění. Proto ponecháme čerstvě vysázené sazenici révové i tři zelené výhony, které vyvazujeme k tyčce. Silnější vyvážeme svisle, slabší trochu šikmo. Jakmile výhony dorostou asi dvou metrů, zkrátíme je na 1,20 m. A již v tomto roce listy několikrát stříkáme bordóskou jíchou, abychom si je uchovali zdravé. Bez zdravých listů zakrní nejlepší révová sazenice. Nyní na podzim neb lépe záhy na jaře oba boční slabší výhony vyřízneme a hlavní silný výhon zkrátíme tak, aby měl asi 40 cm vysoký kmínek a na něm nahoře tři očka. Výhonky z ostatních oček na kmínku vyloupneme, dokud jsou ještě maličké. Ze tří oček vyrostou tři statné výhony, které někdy již mají násadu květů. Boční výhony vyvazujeme do oblouku, a když jsou asi 1,50 m dlouhé, zkrátíme je na 1 m, aby očka na celé zbylé části zesílila. Všechny přebytečné výhony vštipujeme nebo vylamujeme, takže jsou zde jen ony tři původní. Svislý výhon ošetříme jako vloni. Na podzim neb lépe na jaře /v únoru, březnu) zkrátíme boční výhony na tři dobře vyvinutá očka, svislý výhon asi na pět oček. Výhony z nich vyrostlé ošetříme jako v předchozím roce. V příštím roce můžeme ze zkrácených výhonů na pět až šest oček dělat oblouky, na nichž vyrůstá až pět i šest vělkých hroznů.

Při vinné révě je řez velmi jednoduchý; je třeba jen trochu pozorování a přemýšlení. Především si musíme uvědomit, že jen výhon z dobře vyzrálého očka může přinést hrozen. Zpravidla rodí letošní výhon z jednoletého dřeva, vyrostlého na dřevě dvouletém. Aby očka vyzrála, musíme k nim řezem přivést životní sílu. Zbylé listy na seřezaném prutu mají být co nejzdravější, poněvadž jen tak mohou očka vyzrát. Očka nejlépe vyzrají, jsou-li v paždí listu krásně vyvinutého, až do pozdního podzimu zdravého. Proto na zdi nesmí být houština výhonů. Vinná réva má míti také kostru svého rozvětvení, proto přebytečné výhony se mají hned, jakmile pučí, vylamovati. Několik vybraných a dobře umístěných výhonů je schopno pokrýti celou zeď velkými listy i množstvím hroznů. Aby listy byly stále zdravé, je nutno každých čtrnáct dní je postříkat bordóskou jíchou. Promyslete si tyto potřeby vinné révy a poznáte, že vám její vzrůst sám napoví, co máte dělat.

Nejsnazší ošetření je u višní a u broskvoní, po nich se řadí vinná réva, po ní hrušeň a nakonec jabloň.

Chceme-li ze stromu u zdi velkou úrodu – a on je schopen dáti úrodu až mimořádně velkou – nesmíme strom nasadit do mrtviny, jak se to přečasto děje. Všechna hlína do zdi do metru hloubky a 1,50 m šíře se musí vykopat a zaměnit panenskou dobrou zemí, promíchanou kompostem. Bude třeba přivézt několik fůr hlíny, ale vždy se to vyplatí. Stromky sázíme, až se navezená hlína slehne, a to vždy mírně šikmo ke zdi, aby kořeny byly blíž vzduchu a vláze. Záhon podél zdi se má každých čtrnáct dní okopávat a zásadně udržovat bez dalšího osázení. Strom je rostlina natolik cenná, abychom ji mohli dopřáti celý záhon. V době velkého sucha je nutno stromy u zdi včas a důkladně zalévat, aby neshodily plody. Přejte stromům u svých zdí a ony budou štědré k vám!

Na jižní straně zdí osvědčují se tyto odrůdy hrušní: Hardyho máslovka, Madame Verté a Drouardova máslovka. Z jabloní zejména tyto dvě odrůdy: Kalil bílý zimní a Ministr Hemmerstein. Odrůdy vinné révy: Bílá a červená chrupka, Malingr zahrad a Alexandrova raná. Na západní stranu hrušně: Trévouská, Williamsova, Clappova, z jabloní (západní strana): Coxova reneta a Zuccalmagliova reneta.

Přemýšleli jste o tom, co je pokusnictví? Každý člověk je někdy pokusníkem. Pokus znamená vzrušující očekávání nebo jistotu výsledku a potvrzení známého pravidla. Pokusem jdeme vpřed, z pokusů roste bohatství. Národ a rodina, která je vychovávána k pokusnictví, jde nezadržitelně k blahobytu. Pokus znamená přemýšlet, proč ta věc je taková a jaká bude v jiném složení. Řekne nám to pokus. Pokusnictví a výzkumnictví znamená nový způsob myšlení, který se nechce spokojit se světem takovým, jaký je, ale chce jej zlepšiti alespoň částečně. K pokusnictví je možno člověka vychovat nebo přivést. Vzácným prostředkem k tomu je zahrádka.

Začnete-li zahrádkařit, je každá vaše nová práce pokusem, v němž získáváte první představy a zkušenosti. Teprve po učňovských letech, kdy jsme obohaceni vědomostmi, jež dovedeme uvést do života, můžeme kombinovat známé poznatky a možnosti v možnosti nové. Kombinovat! Toto slovo by měl každý zahrádkář dobře promysleti. Nepracovat ztrnule, ale kombinovat.je-li vaše stanovisko správné, ukáže vám pokus. Nedaří-li se pokus , neznamená to ještě, že předpoklad nebyl správný. Mohl být jen špatně uveden do života.

Pěstování zeleniny i květin v zahrádce je vzácnou průpravou k ovládnutí ovocnářství. Na jednoletých rostlinách vidíme všechny možnosti rostliny v jednom roce, na ovocných stromech musíme je pozorovat po desetiletí. Nejlepšími ovocnáři bývají ti, kdož prošli školou zelináře a květináře.

Na povrchu hnoje v bedně se začnou brzy objevovat bílá vlákna žampiónového podhoubí. To je doba, kdy dáváme na koňský hnůj 5 cm vrstvu drnovky promíchanou s vápeněným, uzrálým kompostem. Hlínu v bedně urovnáme a porosíme. Nyní po tři až čtyři týdny zakrytou bednu větráme (nesmí býti průvan) a pozorně, osýchá-li půda, kropíme vlažnou vodou. Ve třech týdnech se začínají objevovati bílé kloboučky něžné a chutné houby, které sbíráme každého dne, a to tak, že uchopíme houbu za klobouček, zatočíme s ní a vytáhneme ji. Při dobrém ošetřování rodí žampiónové podhoubí v takové bedně dosti dlouho. Starého podhoubí pro nové pěstování nelze použít. Je již vyplozené. Pro každé nové pěstování se používá čerstvých zárodků, zvláštním způsobem odborníky vypěstovaných.

Žampión bezpečně poznáte podle prstence na třeni. Žampión vždy musí mít jen tento prstenec, jak jej obrázek ukazuje. Dobře si jej prohlédněte a zapamatujete, chcete-li sbírat pečárky v přírodě.

Prohlédne si seménko. Podle pevnosti obalu pozná, jak asi dlouho bude semeno klíčit. Ví, že někdy semena klíčí i po dlouhé době a proto naseté semeno označí jmenovkou, ošetřuje a čeká na vzklíčení.

Semeno ke vzklíčení potřebovalo vláhu půdy a teplý vzduch. Jakmile semena vzklíčila, přesadí zahradník mladé sazeničky, dá jim místo, vzduch, teplo i sluníčko. Jakou půdu tyto sazeničky potřebují, to mu poví vyzkoušení. Nasází část rostlinek do listovky a část do pařeništní půdy. Nyní bedlivě pozoruje vzrůst. Roste-li sazenička špatně, žloutne-li, je to známka, že jí něco schází – buď má příliš velké nebo příliš malé teplo, buď jí škodí příliš ostré slunko, velká vláha nebo má málo vlhký vzduch. Zkusí tedy různou nápravu. Sazenička rychle ukáže, co jí prospívá. Roste-li sazenice příliš do výšky, je to známka, že jí příliš velké teplo škodí nebo že potřebuje více místa a světla. Roste-li rostlina bujně, zatím co by již měla kvést, přemýšlí zahradník, kterými vlivy by její vzrůst zmírnil, poněvadž mírný vzrůst je prvním předpokladem k docílení květu. Dá rostlině méně vláhy? Jinou teplotu? Více sluníčka? Je to rostlina dlouhodenní, která ke květenství potřebuje dlouhého denního světla, nebo rostlina krátkodenní, která kvete jen tenkrát, jsou-li krátké dny? Rostlina to na sobě dá brzy znát, je jen třeba, aby si toho zahradník dobře povšiml.

Říkáme, že zahradník to s rostlinami umí, jako matka s dětmi, i když mnohá dobrá máma nečetla žádné vychovatelské knihy. Zahradník má pěstitelskou metodu: ošetřuje rostliny podle svých postřehů na základě znalostí rostlinného života. Tuto metodu neovládli ihned. Plné tři roky se učil zahradníkem, pak prodělával neustálou praxi. Co se naučil zahradník, neučíte se i vy,  budete-li mít důvěru v sobe a předpoklad, že zahrádkařit se naučíte do čtyř, pěti let, když si uvědomíte, že po tuto dobu vaše pěstitelské chyby budou samozřejmé, ale že ony vás dovedou k lepším poznatkům, dáte-li se jimi poučit. Vaším cílem musí být: ovládnout pěstitelskou metodu.