Rajská jablíčka svými chutnými plody jsou přechodem mezi ovocem a zeleninou. Čím více jich bude, tím více bude také zdraví. Velikost a ranost úrody u rajských jablíček je závislá na jich správném ošetření. Především důkladně vyhnojená půda je u rajčat první podmínkou zdaru, sázíme již silné, ale nevytáhlé sazenice z truhlíčků. Nejlépe je koupit si je od zahradníka. Po nasázení máme je často okopávat a zalévat, pak přihnojovat tekutými hnojivy! K rajským jablíčkům je dobře zatlouci ihned po zasazení, nebo ještě před ním, koly (pěkně do řádky). Kůl má být asi 120 cm nad zemí. Jakmile sazenice trochu povyroste, přivazujeme ji volně ke kůlu. K tomu je nejlepší lýko. Sazenice rajského jablíčka počne vyhánět boční výhony zespodu i svrchu. Ponecháváme nejvýše tři silné nízko u země vyrůstající výhony, ty vyvazujeme volně ke kolíku. Nyní na hlavním stonku vyrůstají samostatně dobře vyvinuté květné větévky a na nich se vyvíjejí plody. Všechny ostatní výhony (pazochy), vyrážející z paždí listů nebo kořenů, vyřezáváme. Tři ponechané výhony jsou brzy obaleny rajskými jablíčky, která rychle rostou, jsou-li ovšem na slunném místě a je-li teplé léto. Jakmile výhony náležitě vyrostly (asi 1 m délky), zkrátíme je, aby všechny látky z listů spolu se zásobními látkami šly do plodů. Když plody jsou dostatečně vyspělé a blednou nebo červenají, odřezáváme okolo nich listy a ponecháváme  něco listů jen nahoře. Plody tak rychleji dozrávají. Vtahují do sebe nejen asimiláty z ponechaných listů, ale i bohaté zásobní látky z lodyh a kořenů. Když se blíží podzim s prvními silnými nočními chlady, tu se sazenicím povytáhnutím pomocí rýče natrhnou kořeny, což urychlí zrání plodů, nebo se celé sazenice i s plody vytrhnou a pověsí na teplou stěnu, kde jablíčka dosud nedozrálá zčervenají.

Červenání rajských jablíček, počínající od spodní, nejstarší větévky, se urychluje teplem. Je zajímavé , že rajčata zčervenají i ve těm, jen když mají dostatek vlhkého tepla. Hospodyňky trhají slabě se zapalující, naprosto zdravá jablíčka a dávají je pod pytel nebo do prádla. Zde brzy zčervenají. Proč? Jablíčko dýchá, tím vyvíjí teplo, prádlo je špatným vodičem tepla a proto teplo u jablíčka podrží a toto zčervená. Pražští zelináři urychlují červenání rajských jablíček po metrácích. Oberou všechna dobře vyvinutí jablíčka světlejší barvy (ta se již lehce odtrhnou) a nasypou do pařeniště, kde jsou vespod prkna, 80 cm vysokou vrstvu těchto rajčat. Pak vrch zakryjí rohoží, kterou ještě denně trochu pokropí a na pařeniště dají okna a nevzduchují je. Jablíčka se velkým teplem zapaří a zapotí a v krátké době jich zčervená překvapující množství. Pak se hromada denně překládá, nahnívající jablíčka se vyhodí na kompost, červená jdou do trhu, načervenalá na zvláštní hromadu, poněvadž ta již půjdou na trh druhého dne.

Nechutnější rajská jablíčka na jídlo za syrova jsou však ta, která zčervenala na keři, zvláště když je utrhneme za rosy, jsou-li ještě chladná.

Pletí provádíme vždy po dešti nebo po zálivce. Jen v tom případě, když je půda vlhká, lze plevel vytáhnout i s kořeny. Plevel ubírá rostlinám světlo i živiny. Nenecháme jej proto bujeti a vždy včas jej vytrháme, a to i mezi keři, v trávníku, na cestách, na kompostě, mezi perenami a letničkami. Všímejte si u plevele jeho květenství, jak se rozšiřuje, jaké má kořeny. Na plevely je mnoho zajímavého a známe-li jej dobře, můžeme pak s ním i lépe bojovat.

Angrešt a rybíz se vysazují na vzdálenosti asi 1,5 – 2 metry od sebe do půdy dobře připravené, často se okopávají a přihnojují. Z keřů rybízu vyrůstají od kořenů silné pruty. Ty zmlazují keř a rodí velké hrozny. Proto každý výhon necháváme rodit jen asi tři nebo čtyři roky, načež jej vyřezáváme, aby nezahušťoval keř a aby mohly rodit opět výhony mladší. Jak rybízu, tak i u angreštu se zahrádkáři dopouštějí té chyby, že je ponechávají příliš husté. Raději i na rybízu pět větví sluncem prozářených a s přístupem vzduchu, než deset přehoustlých. Těch pět větví dá více úrody a sladší plody. Rybíz může růsti a docela dobře rodí i v polostínu, kde však skýtá kyselejší plody; ale právě zde jeho keř musí být řídký, aby do něho mohlo světlo a vzduch.

Maliník tvoří podzemní oddenky, z nichž každým rokem vyrůstá vždy více a více výhonů, takže malinovna ponechaná sama sobě brzy zahoustne slabými výhonky a její plody jsou malé i v menším množství, než jakému odpovídá plocha, kterou malinovna zabírá. Zahradní malina je vysoce kulturní a výnosná rostlina a je jí nutno věnovat mimořádnou péči jak při vysázení, tak i později každého roku. Nejlepší půda patří malinám! Dobré hnojení a častí okopávání tvoří neuvěřitelně velké úrody malin! Další práce je zbavení malinovny uschlých loňských výhonů záhy (v zimě, na jaře) a přebytečných nebo slabých výhonů, a to již za zelena. Ponechají se jen pruty nejsilnější a jen tolik, aby každý výhon měl dostatek místa. Přes léto se často malinovna okopává. Nechť pruty maliníku zkracujete či nikoli, sklidíte dobrou úrodu. Přílišné zkracování malinových prutů častěji škodí než prospívá, poněvadž se připravujeme i nejranější plody; nelze upřít, že zkrácený i nezkrácený, přitom však dobře živený prut maliníku přinese plody od vrcholku až dolů. Tedy proč ořezávat vrch zbytečně hluboko?

Maliny se rozmnožují z oddělků. Sázejí se do řad asi 120 cm od sebe vzdálených, v řadě asi na 50 cm od sebe.

Jahodník dává příklad nepohlavního rozmnožování šlahouny. Jen z dvouletých a nejsilnějších, úrodných sazenic se berou první „uzlové“ sazenice ze šlahounů. To děláme asi koncem června, po hlavní sklizni ovoce. Dříve než vysázíme nové sazenice na trvalý záhon, je dobře si je předpěstovati. Vysazujeme je hustěji na nějaký uvolněný záhon a dobře ošetřujeme. Jakmile sazenice zakořenily, vyrýváme je pozorně, aby zůstal bal hlíny na kořenech, s nimiž je zasadíme na záhon, kde budou asi čtyři roky. Možno též uzlové sazeničky prvého stupně vsaditi do malých květináčů nebo i do papírových kornoutů s kompostovou půdou a ponechati je asi 3 neděle (v červenci) ve spojení s matečnou rostlinou; vnější zbytek šlahounu se odstřihne. Tak získáme k srpnovému sázení rostlinky zvlášť silné. Jahodník vyžaduje půdu bohatou humusem a co nejlépe zpracovanou. Vysazuje se do řad 40 cm od sebe vzdálených a sazenice v řadě také asi 40 cm. Na velké plochy se vysazují jahodníky do řad 1 m od sebe a 40 cm v řadě.

Ošetřování jahodníku je celkem jednoduché: Pletí plevele, odstraňování šlahounů – z každé sazenice však můžeme ponechati dvě sazenice vyrostlé ze šlahounů; časté okopávání a  zalévání, které jahodám neobyčejně prospívá. Na zimu se mezi sazenice rozloží vrstva uhnilého hnoje, který se na jaře zakope. Jakmile jahodníky kvetou, potřebují hojnost vody, musí se však v této době zalévati trubkou ke kořenům. Přihnojení zředěným tekutým hnojivem se rovněž osvědčuje. Pod uzrávající jahody se podkládá dlouhá sláma (zatíží se , aby ji vítr nečechral) neb dřevitá vlna, nebo se celý trs podchytí kruhem, udělaný třeba z prutu nebo lépe z pozinkovaného drátu. Po očesání záhon přihnojíme, okopeme a znovu v době trvalého sucha zaléváme, aby příštím rokem byla opět velká úroda. O úrodu se u každé rostliny musíme starat alespoň rok napřed, ne až rostlina kvete neb kdy již plody zrají. Jahody jsou pochoutkou i potravinou dětí a výtečné pro kuchyni na kompot, marmeládu a šťávy; mělo by jich býti v zahradě co nejvíce.

Při zakládání jahodových záhonů se doporučuje založit celý záhon z jedné odrůdy, jiný záhon z jiné odrůdy, ale vždy každou odrůdu pěstovat pohromadě, samostatně.

Ponravy, které zničí mnoho sazenic, lákáme na jedno místo tím, že vyryjeme jámu, naplníme ji uhnilým hnojem a zaházíme hlínou. Ponravy se sem slézají; když jámu občas vybereme a povary naházíme slepicím, zbavíme se jich poměrně snadno. Ponravy mají spadeno zvláště na salát. Vadne-li, buď je tam drátovec nebo ponrava.

Mravence ničíme nejlépe tvořením umělých mravenišť, která pak zničíme. Květináč, obrácený dnem nahoru, zaryjeme do zkypřené a provlhčené půdy. Odtok pro vodu je nahoře, i ten však zacpeme. Mravenci tu vytvoří do čtrnácti dnů mraveniště a nanesou vajíčka. Potom to všechno vezmeme na lopatu a hodíme do horké vody. Když založíme několik takových hnízd, zbavíme se mravenců úplně. Roztok kainitu též pomáhá ničiti mraveniště.

Na mšice je nejlepší odvar kvasiového dřeva, které se dá vyluhovat za 24 hodiny v dešťové vodě a pak se i s touto vyluhovanou vodou asi hodinu vaří. Při postřiku se používá jednoprocentního roztoku.

Hraboše ničíme střílením a trávením. Na 15 dkg rozemletého perníku, 15 dkg medu a 6 dkg mouky dáme ý gramů arsenu (na povolení okr. Úřadu), uhněteme těsto a po kouscích je vkládáme do děr hraboše. Také kladení slámek namazaných mazlavým v drogerii zhotoveným arsenem se osvědčuje. Hraboš po zamazání kožíšku se olizuje a zajde. Nezapomínejte je chytat do pastí! Časté kypření půdy je nejbezpečnějším prostředkem proti hrabošům.

Krtonožky nadělají mnoho škody. Chytají se do polévaných hrnců, které u krtonožčí chodbičky zapustíme do země. Krtonožka tam spadne a nemůže ven. Krtonožky můžeme též otravovat jako hraboše – rozpracovaným a otráveným perníkem.

Drátovci jsou dlouhé žluté larvy velmi pevného těla, které žijí v lodyze a zničí ji. Zvláště na salátu a bramborách napáchají mnoho škod. Jakmile sazenice vadnou, ihned je vybereme a drátovce zničíme. Drátovce lákáme do kousků mrkve, kterou napíchneme na kolík, abychom věděli, kde mrkev je a mohli ji i s drátovci zničit. Napadené bramborové pole lze zbavit drátovců vysazením neb vysetím salátu, který drátovce přitáhne a pak se napadené sazenice zničí. Drátovci se ničí rozhozením dusíkatého vápna nebo kainitu, čímž pole současně pohnojíme.

Boulovitost kořenů u košťálovin se léčí silnějším vápněním a rozhozením sírovápenného prášku po poli, napadeném boulovitostí.

Dáváme-li na kompost nemocné, hnijící sazenice, pak musíme jako desinfekce současně použít nehašeného vápenného prachu, aby se kompost nestal semeništěm nákazy, a kompostu nepoužijeme po 2 až 3 roky ke košťálovin. Na pozemku boulovitostí zamořeném po řadu let košťáloviny nepěstujeme.

Příroda si sama zalévá a dělá to dokonale. Je velmi zajímavé učit se od ní v tomto směru. Pozorujete, jak dešti své rostlinky připravuje. Ochladí se. Květy ohnou své stvoly. Prší-li, je obloha zatažena, slunce nesvítí. Po dešti je chvíli zamračeno. Voda dopadající na zem je teplá, měkká, okysličená a obohacená dusíkem. Kapky dopadají hustě, nikdy však nedopadají s takovou prudkostí, jako když pustíte proud vody z hadice. Při deštíku pofukuje větřík a setřásá z listů přebytečnou váhu vody. Pozorujte, jak velké množství vody spadlo. Kolik by to muselo býti konví vody! A přece když po dešti kopeme motyčkou, vidíme, že vláha nepronikla nijak hluboko. Po menším deštíku se má vždy vydatně zalévat, jen tak může vláha vniknout hluboko.

Pozorujeme-li tento nádherný a obrozující přírodní děj, déšť, je jasné, že nesmíme líti růžicí vodu do nepřipravených květů, nýbrž vždy jen trubkou ke kořenům. To platí zvláště pro kvetoucí jahodníky, které v době květu potřebují mnoho vody, ale pouze ke kořenům. Přednost dáváme vodě dešťové a zvláště z jara zaléváme jen vodou ohřátou sluncem. Zaléváme důkladně. Nestačí přeběhnout konví po záhoně. To jsme pokropili právě jen prach. V době sucha se musí záhon i třikrát po sobě důkladně zalít a teprve potom vniká voda ke kořenům. Že v každé zahradě má býti nádrž na vodu, to jsme si již řekli. V poslední době se rozmohlo zalévání vodou přímo z vodovodu, a to hadicí. Zahrádkář nemá jiného výběru. K tomu je třeba podotknout, že toto zalévání by se mělo dít časně z rána, když půda je chladná a rostliny jsou připraveny na vláhu. Nejhorší je lít ledovou vodu na rozehřátou půdu za slunečního žáru. O tom nás dostatečně poučuje sama příroda. Za slunečného dne zaléváme trubkou ke kořenům.

K zálivce se řadí přihnojování tekutým hnojivem. V kádi se rozředí kravince (bez slámy) a nechají se zde stát asi týden, nebo podobným způsobem se rozředí slepičí trus a ponechá se ležet ve vodě asi 14 dní. Pak se voda dolévá a za stálého míchání se trubkou zalévá ta zelenina neb květina, která potřebuje popohnání ve vzrůstu neb posílení v květu. Špenát, rajská jablíčka, celer, okurky, květák, jahody a muškáty jsou za tekuté přihnojování velmi vděčné. Rovněž tak i brzy rodící ovocné stromky. Tekuté hnojivo lze připravovat i z ledku, (na 100 litrů vody 2 kg ledku). I rohové piliny lze vyluhovati. Hnojivo nesmí přijít na listy. Ze staré krve je ideální hnojivo. Abychom mírnili zápach, dáme do kádě asi půl Kg zelené skalice. Zelená skalice tlumí zápach močůvky i hnoje. Nezapomeňte na to. Kde se často zalévá a přihnojuje, musí se často okopávat, aby zálivka měla pravý účinek.