Při očkování se prakticky seznamujeme s dalším zajímavým životním zjevem stromů – poznáváme, že míza má do roka dvojí mocné proudění. První na jaře až do půl června, druhé – po měsíci poměrného klidu – do konce července a začátku září, podle pohody počasí. V suchém roce se tato „druhá míza“  objevuje později, ve vlhkém a teplém roce dříve a mocněji.

Očkujeme-li stromek neb růži v květnu neb v červnu, tu očko přiroste a vypučí z něho výhon již v červenci téhož roku. Očkujeme-li v červenci až v září, tu očko jen přiroste a již nevypučí, zato s příštím jarem vypučí s velkou sílou. Ke květnovému očkování, jemuž pro vypučení výhonu říkáme „ na bdící očko“, můžeme použít i oček z roubů v zimě řezaných neb již také z letošních – jednoletých výhonů, ovšem z vyzrálých jeho částí. K očkování na spící očko používáme jen roubů z letošních přírůstků. Řezání roubů je odpovědná práce – doporučuje se s největší svědomitostí vybrat matečný strom i vhodný roub z jižní neb dobře sluncem ozářené strany, roub vyzrálý, s očky pěkně vyvinutými. Po odřezání roubu od matečného stromu hned odřezáváme čepele listů, jejich řapíky však ponecháváme, a také odřežeme nevyzrálou část na špičce roubu a část roubu naspodu, kde jsou očka špatně vyvinuta. Když jsou rouby takto upraveny, musí být hned zabaleny do vlhkého hadru, aby se z nich nevypařovala voda.

Očkujeme-li mladé podnože, tu vyhledáváme – zpravidla ne jejich severní straně -  na krčku vhodné místo, kam očko vsazujeme, některé stromky můžeme však očkovat ve výši korunky, kde se z očka tvoří nová korunka; ale i starší stromy můžeme přeočkovávat, a to tak, že strom na podzim neb časně na jaře seřežeme, necháme vypučet výhony a vhodné z nich v létě očkujeme.

Při přeroubování stromů se mnohdy některé rouby neujmou; tu v létě mladší výhony očkujeme, a tak doplňujeme jarní roubování. Po očkování ovšem naočkovaný výhon zkracujeme a příštím rokem vyřezáváme část výhonů nad očkem.

Okování nám skýtá též prostředek k „donucování“ neplodných stromků k plodnosti. V září a říjnu se vyřezávají z některého příliš plodného ovocného stromu květní pupeny a očkují se do větví neplodného stromu, vždy v tupém úhlu (kolmice dráždí k dřevitému růstu). Květní pupen přiroste a druhého roku zpravidla dá ovoce, které se vyvine v plod často velmi dobře vyspělý. Svými hormony plodnosti naočkovaný pupen povzbuzuje stromek k plodnosti. Tohoto zákroku po staletí používali zámečtí zahradníci, aniž si jeho výsledek vysvětlovali nynějšími názory.

Technika očkování je jednoduchá. Na vhodném místě v kůře podnože se udělá zářez v podobě T tak, aby se prořízla i vrstva lýka.boky zářezu se poněkud odloupnou. Nyní se vyřízne z připraveného roubu vyspělé očko a vsune se do zářezu, načež se přitáhne lýkem.očkování za kůru předpokládá dobrou mízu, která umožňuje lehké podloupnutí kůry s lýkem. Trhá-li se kůra a nechce ode dřeva, není to známka vaší nešikovnosti, nýbrž toho, že je špatná míza. Strom je nutno důkladně zalít, nebo raději počkat až se míza objeví.. není-li dostatek mízy, můžeme očkovat přidružováním, což se také dobře ujímá.

Štěpování nás nutí, abychom se seznámili s další zajímavostí u ovocných stromů. Musíme si všímati hustoty dřeva. Budete-li pozorovat různé odrůdy, zjistíte,že jejich dřevo je nestejně tlusté. Čím hustší je dřevo, tím je tvrdší a obyčejně tím pomaleji oste.je-li podnož ze dřeva hustého, roub ze dřeva měkkého, tu se tvořívají dvě nestejně silné části kmene – spodek je slabý, hořejšek silný. Je-li podnož z měkkého a roub z tvrdého dřeva, je to obráceně – spodek je tlustý a vrch je tenký. Při štěpování má přijíti vždy pokud možno stejné ke stejnému. Na tvrdší podnož roub tvrdšího dřeva, na měkčí podnož roub měkčího dřeva. Ještě důležitější je to u délky vegetačního období. Rané ovoce mívá kratší dobu vegetační, a proto zvláště při přeroubování starších stromů má nová naroubovaná odrůda pučet a zrát přibližně ve stejnou dobu jako odrůda přeroubovaná; jinak nastávají (nebo mohou nastati) rozličné úchylky  v době zrání ovoce naroubované odrůdy.

Poněvadž větvička sílí, tu, jakmile roub nebo očko přirostlo, je nutno pamatovati na uvolnění lýka, které se rychle zařezává a není-li včas uvolněno, může zničit zdar štěpování. Lýko se shora dolů přeřízne, ale neodstraňuje se; rostoucí větvička si je sama uvolní. Zvykněte si právě při roubovancích předvídat různé nehody – jako ulomení výhonu. Vyvažte silné výhony k čípku, aby rostly rovně a nezlomily se; není-li čípku, je nutno použít opěrného kolíku, hůlčičky, prutu apod.  dá to sice práci, ale máme jistotu, že krásně rostoucí roubovanec se nezláme. Opěrnou hůlku uvazujeme nejméně na dvou místech k podnoži, aby se nekývala.

Naštěpované stromky žádají zvýšené kypření půdy, aby rostly co nejzdravěji.

Předpis na štěpařský vosk za studena vláčný:

50 dkg pryskyřice, 20 dkg kalafuny, 10 dkg včelího vosku – vše se smíchá a dá rozpustit nad mírný oheň. Jakmile je vše dobře rozpuštěno a promícháno, odstavíme z ohně a přimícháváme za stálého rozmíchávání 5 dkg lněného oleje.  Když je olej spojen a vosk poněkud vychladlý, ale stále ještě tekutý, přimícháme 5 dkg lihu. Není-li vosk dosti vláčný, přidáme ještě trochu lihu. Není-li dostatečně mazlavý, přidáme něco lněného oleje.

Předpis na hojivou u ochranou mast na rány:

Dobrá pryskyřice se nadrobno roztluče a vsype do láhve se širokým hrdlem (jako na nakládání okurek). Nyní se pryskyřice proleje lihem, až ji lih zakryje. Láhev se postaví na sluníčko neb na mírné teplo, kde se pryskyřice rozpustí. Na dno láhve ssedne nečistota, načež se čistá tekutina opatrně přelije do jiné láhve. Takto získáme dobrou hojivou mast, kterou na rány nanášíme štetcem. Natírá-li někdo rány dehtem, chtěl bych se ho zeptati, zda by měl odvahu svou ránu na ruce nebo noze natřít třeba tím nejlepším dřevitým dehtem? V obnažené ráně stromu jsou otevřené buňky, tak živé a citlivé jako buňky lidské; dehet tyto buňky umrtvuje a mrtvá buňka není schopna hojení. Zatírají-li se rány již dřevitým dehtem, mělo by se zatírat jen suché dřevo, nikoli lýko a kůra. Dehet je výtečný na pražce a ploty.

Zahrádkář může nepohlavním způsobem rozmnožovati téměř všechny rostliny. Především roubováním a očkováním, jiné řízkováním a hřížením nebo z oddělků a šlahounů. Rozdělíte-li vytrvalý plamének nebo pivoňku na dvě části, rozmnožujete je oddělky, tedy nepohlavně.

Nyní se podívejme, jek se rozmnožují rostliny řízkováním. Řízkem nazýváme vhodně připravenou část větvičky, buď jednoleté nebo i starší, kterou zasadíme, abychom z ní zakořeněním získali novou sazenici. Řízky připravujeme jednak v době vegetačního klidu rostlin, od opadání listí do jara, jednak v době vegetační, kdy jsou rostliny olistěny.

K řízkování ve vegetačním klidu vybíráme dobře vyzrálé výhony jednoleté, z keřů neb rostlin skutečně zdravých a dobrých vlatností. Tyto výhony můžeme nařízkovati již na podzim nebo je založíme jako rouby a řízkujeme záhy na jaře. Z jednoho dlouholetého výhonu můžeme nařezat i několik řízků. Řízek je 10 – 30 cm dlouhý – může míti dvě očka, ale také až deset oček. Keře, které dobře koření, řízkujeme z delších řízků, ty, které koření těžko, z řízků krátkých. Rybíz, angrešt a meruzalka se rozmnožují z dlouhých řízků, růže z krátkých. Řízek dole začíná a nahoře končí očkem. K řezu řízků používáme ostrého nože tak, aby ani dole ani nahoře nebyl pahýlek; jen tak řízek dobře koření.

V řízkované větvičce jsou uloženy zásobní látky. Ty – uvolněny – přispívají k zakořenění, proto řízky z dobře živených rostlin zakořeňují lépe než z rostlin živených špatně. Abychom zakořeňování usnadnili, připravujeme půdu k sázení řízků co nejlépe – ale čerstvě nikdy nehnojíme, jen ji důkladně prokypříme. Někdy se sází kolíkem, lepší je však vyhrnout brázdičku a řízky klást asi 15 cm od sebe šikmo tak, aby ze zem vyčnívalo jen jedno očko. Řízkovat a sázet můžeme až do dubna. Proč sázíme řízky rybízu a jiných dřevin šikmo? Jsou pro to dva vážné důvody. První je ve vzrůstových zákonech kořenů – vodorovnější kořen tvoří více vlasových kořínků. Druhý důvod je v tom, že konec řízku šikmo nasazeného je blíže povrchu, že k němu tedy může přijít více vzduchu. Proč se však dává tak velký kus řízku do země a jen jedno očko ven? To proto, že úplně postačí jeden silný výhon, který se krásně rozvětví. Zpravidla však vypučí dva až tři výhony, tedy i z oček zakrytých v zemi. Půda chrání roub od přebytečného vypařování vody. Větší část řízku v zemi vytvoří více kořenů, jich rostlinka potřebuje.

Jak probíhá zakořeňování? Ze zásobních látek se tvoří na konci větvičky v zemi hojivý kalkus, závalové pletivo, jevicí se jako bělavá naduřenina, z níž vyrůstají kořínky nejdříve. Pod vlivem tepla a vláhy pučí očka – opět ze zásobních látek. Vyrůstají výhonky. Ty ještě nemohou asimilovat – stále tedy přijímají všechny vzrůstové látky ze dřeva řízku. Je-li větší část řízku nad zemí a nastane-li suché, větrné počasí, řízky sice zakoření a vytvoří často i první lístky, někdy však naráz uschnou. To proto, že při suchém počasí nebyly dostatečně zásobovány vodou. Vlhký a teplý vzduch velmi podporuje zakořeňování řízků.

Řízkování za zelena je v mnohém zajímavé a můžeme při něm uplatniti leckterých ze svých přírodovědeckých poznatků. Řízky děláme z olistěných, obyčejně ještě z nezdřevěnatělých , ale přece již vyzrálých letorostů nebo větévek. Poněvadž řízek má listy, nesmí být dlouhý, protože by vypařováním ztratil mnoho vody a zahynul. Délka zelených řízků bývá 5 – 8 cm podle toho, jak daleko od sebe jsou listy vzdáleny. Vrcholek výhonu ponecháváme, dole řežeme opět pod očkem. Vrchní lístky ponecháváme celé, boční jeden nebo dva lístky zkrátíme tak, že z nich zbude jen kousek čepele. Zmenšujeme tak odpařovací plochu listů. I zelený řízek používá k zakořenění svých zásobních látek. Jakmile se vytvoří první kořínek, využívá hned živin z listu. Zdar zakořenění zelených lístků je určován vlhkým vzduchem a náležitým teplem. Hospodyňky si to vyřešily ideálně – nasadí-li do květináče řízek „muškátu“ nebo fuchsie, tu jej poklopí sklenicí. Je to nejmenší skleníček nebo pařeniště. Podobný poklop je žádoucí pro všechny zelené řízky. Je pod ním teplo a vlhko.

K zakořeňování zelených řízků je dobrý praný říční písek; kdo si může opatřit rašelinu, bude vždy spokojen, dá-li polovinu písku a polovinu rašeliny a dobře promíchá. Ve sklenici vody zakořeňují např. větvičky oleandru.

Chceme-li vědět, co všechno můžeme řízkovat, zkoušíme. Neujme-li se vše, nemyslete si, že ta která rostlina se nedá řízkovat, hledejme chybu spíše ve své práci, promyslete si pochod zakořeňování a zkusme to znovu. I rouby ovocných stromů jsou schopny zapustit kořeny.  Nejjednodušší prostředek je, donutit je k tomu oklikou. Na jánče EM IX se naroubuje odrůda, kterou chceme získat jako pravokořennou. Nyní se roubovanec nasadí hlouběji do půdy, k níž je přimícháme rašelina. Naroubovaná část brzy zapouští kořeny. Jakmile narostou dostatečně silné kořínky roubu, odřeže se podnož (jánče) a máme pravokořenný stromek. Nejde-li něco tak, jde to jinak.důležité je naučit se samostatně myslet, hledat a zkusit to i ono.

Zakořeněné řízky se buď ještě školkují k dalšímu zesílení neb se vysazují přímo na místa, kde mají kvést nebo rodit. Bytové květiny se pozvolna otužují, načež se vysazují do menších květináčů. Postupně se používá při přesazování květináčů vždy o číslo větších.

Každý umělý tvar má svou kostru, která má mít správné rozměry. Sám tvar má býti především krásný a ušlechtilý. Má poskytnout potřebné rozměry všem nezbytným orgánům stromu i uplatnění jeho vnitřním silám. Má splňovat všechny prvky poslání stromu – mezi nimi především plnou plodnost. Má skýtati ovoce neobyčejné velikosti a krásy. Zahrádkář, který již tak pokročil, že se může pustit do tvarování, zná již tolik tvarů, že si lehce vybere tvar jeho zálibám nejlépe vyhovující. Jako ukázku krásných tvarů uvádím tvary dvou ovocnářských klasiků, Gauchera aGrassanta.

1. Váza Gaucherova typu. 2. Váza Grassantova typu pro odrůdy mírně rostoucí. Svislé větve zde podporují vzrůst jinak mírně rostoucí odrůdy; vodorovné větve by vzrůst ochromily. 3. Váza Grassantova typu pro odrůdy bujněji rostoucí. Svislá ramena se rozvětvují v boční větvičky, aby se vzrůstové a životní síly mohlo lépe využít, aby se nemusila příliš brzdit. 4. Verriérova palmeta Gaucherem proměněná v lyru. Elegantní ozdobný tvar. 5. besídka ze svislých kordonů zakončených oblouky v Gaucherově podání. 6. Grassantova palmeta pro bujně rostoucí odrůdy )vodorovné větve mírní vzrůst). 7. Grassantova palmeta pro odrůdy nejsilnějšího vzrůstu. V ohybech jsou větve spojeny přidružením. 8. Vodorovné kordony Grassantova typu, konci dohromady sdružené. 9. Grassnatův populární střídavý vodorovný špalíř. Vzájemně sdružená ramena si zde navzájem vyměňují asimiláty. Správným nasazením části slabě a části silně rostoucích odrůd dosáhl Grassant na tomto tvaru neobyčejné plodnosti, dlouhého věku stromků a hojnosti ušlechtilých roubů. 10. Jehlanec Gaucherova typu, nahoře spojený v jedinou větev. 11. Grassnatova palmeta se zpeřenými rameny pro velmi mírně rostoucí odrůdy. Oba tvary (11 a 12) pokládá Grassant za ideální pro broskvoně i meruňky. U obou tvarů odpovídá tvar povaze broskvoní, které ze spodku větví tvoří nové pruty. Jádroviny tvoří tyto pruty z vrcholků větví.

Nezapomeňte tedy, že k tvarování ovocných stromů je třeba vyššího stupně ovocnářské zdatnosti.

Kordon je kouskem krásy. Jak komicky působí kordon v zahrádce, v níž jsou cesty znečištěny travou, kde po půl zahrádce od slepic rozhrabané smetiště má být kompostem, kde je v uspořádání rostlin naprostá anarchie, ani hlava, ani pata, zaplevelený trávník, kde na stromech visí smotky a scvrklé plody. Kordony jsou již vyšším stupněm pěstitelské zdatnosti a proto ten, kdo je chce pěstovat, musí dát své zahrádce přiměřenou úpravnost a udržovat její vnější vzhled, musí umět upravit krásné rabátko, mísu, hranu na záhoně. Při kordonech denně využíváme poznatků o životě rostlin prakticky. Obdělání půdy a hnojení je u kordonů důležitější než kdekoliv jinde. Neokopaný kordon je jako bosý člověk v cylindru.

Poznal jsem zahrádkáře a zahrady na svých studijních cestách téměř v každém našem městě a proto vím, jak je důležité, aby v otázce kordonů a umělých tvarů bylo právě zahrádkářům sjednáno jasno.

Ze zklamání u zahrádkářů rodí se odpor ke kordonům. Tak, jako dříve byli jimi nadšeni, tak nyní kordony naprosto odsuzují a dívají se na ně, mluví se o sekeře. U mnohých milovníků přírody, spíše však u lidí, u nichž příroda vyvolává rozcitlivělost, se opět setkáváme s názorem, že kordon je znásilněním přírody a proto prý v umělém tvaru není nic pěkného. Podívejme se blíže, co kordony a umělé tvary jsou, kdy mohou vzniknout a jaký je jejich význam.

Kordony svislé i vodorovné a ony umělé tvary , jak je ukatují obrázky tvarů Grassantových a Gaucherových, jsou výtvorem praktických znalců rostlinné filosofie, dokonalých mistrů ovocnářů. Byli to mistři naprosto ovládající život rostlin. Pod jejich mozkem a rukama měnil strom ochotně a poddajně svůj tvar. Ve výtvorech těchto zahradníků – umělců je ladnost tvaru, krása proporcí, ideální účelnost na každém místečku, neuvěřitelné vyvážení vnitřních sil v každé haluzce – zde je soustředěno optimum vzrůstové účelnosti a krásy. U nás vytvořil obdivuhodnou dokonalost tvarovaných ovocných stromků dr. Dohnálek.

Člověkův zásah při tvarování je vnějším vlivem. Kolik, vnějších vlivů působí na strom a mění jeho přirozený vzrůst! Vítr, nedostatek světla, hmyz i zvěř, sucho, krupobití – to vše jsou vnější činitelé a všichni přirození, a víme, že v souhře sil dokonce nutní. Velmi krásně to vystihuje povídka, kterou jsem měli v čítance: Jabloň prosila Boha, aby alespoň jednou v životě jí popřál štěstí, aby mohla donosit všechny své plody, aby byla ušetřena bolesti, že mráz ji mnohé květy zničí, mnohé plody zničí květopas již v poupěti, mnohé červ, mnohé srazí k zemi vítr, mnohé sucho, které zabránilo dodávce vláhy. Kolik to stálého hoře vidět zmenšovat se sladké štěstí – plody. Bůh jabloni vyhověl. Z jara nepřišel mráz, nepřišel květopas ani jiný škůdce, nepřišly housenky ani vítr, vláha i teplo byly ty nejlepší. Úroda byla překrásná. Jabloň se radovala ze svého štěstí. Avšak jaká hrůza! Se zvětšujícími se plody přibývalo jejich váhy, až nadešel den, kdy pod velkou tíží plodů se všechny větve zlámaly a s nedozrálými plody spadly k zemi. Jabloň stála zničená. Nyní se jí zeptal Bůh: „ dal jsem ti, cos chtěla, proč hořekuješ nyní nad svým velkým štěstím?“ Jabloň, zkrušena na pozdním poznáním, přiznala: „Mráz i květopas, červ i sucho byli mými přáteli, ale mé největší štěstí se stalo mým největším neštěstím.“

Vnější zásahy do života rostliny mohou přispívati k prospěchu rostliny; tak tomu je i při mistrném tvarování stromů. Mistr sochař přetváří kámen svým mozkem a dlátem, dává mu tvar, který cosi vyjadřuje. Pracuje s mrtvou hmotou a je to uznáno jako umění. Když člověk tvaruje rostlinu a využívá jako tvarovacího prostředku země, slunce, vzrůstových sil, koloběhu živin ve stromě, když tyto živé činitele tak zvládne, že oni vytvoří tvar – živý tvar ztělesňuje jeho představy, zda to též není umění a nikoli znásilňování přírody? Nůž je při tvarování nepatrnou pomůckou. V bezvadném tvaru Verriérovy palmety, kalichu, vázy, lyry, kordonu, je triumf lidského ducha, který ovládl nejen mrtvou hmotu, ale i živé rostlinné tělo.

Není krásnějšího vysvědčení pro pěstitele, není dokonalejšího důkazu odborné zdatnosti ovocnáře-fisiologa, nad rodící ovocný stromek, bezvadně tvarovaný jeho rukou a duchem. Bezvadný, rodící umělý ovocný tvar je vysvědčením nejvyšší pěstitelské zdatnosti.

Umělé tvary zůstanou vždy čímsi krásným. Žádná doba je nezastíní a také žádná práce  a žádná metoda je podstatně nezjednoduší. Tyto tvary je možno pěstovat jen pro vnitřní tvůrčí uspokojení, jejich poslání není tržba za ovoce, ale požitek z neužšího styku s rostlinami. Ti, kdož obviňují tato hotová díla rostlinného umění, ani netuší, kolik nádherných chvil prožíval jejich tvůrce, kolik radosti je v jejich udržování a jakého vnitřního vyrovnání jsou ony důkazem. U krásných a skutečně uměleckých rostlinných tvarů nemá smyslu hledat zjednodušení metody jejich ošetřování, poněvadž kterékoli zjednodušení je zpravidla na úkor jejich dokonalosti. Dlouhý vodorovný boční obrost může vyvolat plodnost i při pěstitelských chybách, ale kdo dělá chyby, kdo si není zásahy jist, nebo nemá na tvarovací práci dosti času (čas je to nejmenší, vědomosti jsou všechno), ten nechť se do umělých tvarů vůbec nepouští.

Sklizně rané (letní) ovoce je nutno udržovat v chladu, např. třešně, višně, jahody, broskve, meruňky v chladírnách. Chladné letní ovoce je osvěžující a při prodeji též cennější. Velmi jednoduchá chladírna pro větší zahradu se dá pořídit ze dvou do sebe vložených sudů, kde nad ledem je děrované prkno, na něž se kladnou nádoby s ovocem.

Na zimu se má ovoce uložit do zvláštní komory. Moderní stavebnictví má vždy projektovat dobrou ovocnou komoru ve severní části domu. V místnosti, v níž je uloženo ovoce, má býti chladno, ne však mráz, vzduch přiměřeně vlhký. Ve vzduch u příliš suchém ovoce rychle odpařuje vodu a scvrkává se.

K uložení ovoce jsou vhodné dobře přístupné stojany, nejlépe přenosné, v nich lze ovoce lehce pohlédnouti a přebírati.

Nechť je místnost jakákoliv, vždy musí býti postaráno o přívod čerstvého vzduchu. Ovoce dýchá a vtahuje do sebe všechny vůně a zápachy. V ovocné komoře svítíme jen elektřinou, popř. ruční elektrickou svítilnou.

Zavařování, výroba šťávy, sušení ovoce, to vše jsou prostředky, jimiž se snažíme obohatit svůj stůl ovocem po celý rok.

V ovoci je ušlechtilost, krása a zdraví!

Práci s rostlinami v zahrádce, v sadě, na poli u v lese poznáváme, že mnohé zjevy, jichž jsem si nevšimli, které jsem dříve odsuzovali, poznali jsme nakonec jeho nezbytné. To nás učí dívat se pozorně na všechno a pátrat po životním smyslu; přestáváme se pokládat za pána tvorstva, ale počínáme se považovat za spolupracovníka všech těchto krás světa. Poznáním přírody se stávám regionálními pracovníky, poněvadž víme, že konečným vybudováním celku posloužíme sobě a svým dětem.

První poznání účelnosti v přírodě a poznání, jak člověk tuto účelnost často přehlíží a kazí, svádí k životní pasivitě. Pozná-li člověk, že i sucho musí být, že i krupobití má své poslání, že povodně nejen škodily, ale také prospívaly, že housenky a květopas mají také určitý úkol na stromě, že vše je vyváženo, tu má dojem, že člověk vždy jen zkazí tuto rovnováhu, když do ní zasáhne. Svádí to ovšem k myšlení, že lidská kultura nebo civilisace je zlo, a návrat k přírodě si představuje jako návrat k primitivismu. Druhá skupina lidí si říká: „Co naplat, kultura kazí lidi, ale to je nutné zlo“. Oba názory jsou důsledkem nelogického uvažování.

Poznání smyslu každé věci je předpokladem, abychom mohli použíti této věci ve správném duchu. Musím poznat, že nemoc stromu je spravedlivý důsledek čehosi, abych si uvědomil, že mým úkolem je vypěstovat zdravé stromy. Musím poznat, že květopas je někdy dokonce prospěšný, neboť mne ponouká, abych účelně probral příliš hojné plody na svém stromě. Cesta k lidské aktivitě je v poznání přírodních zákonů, v uznání jejich dokonalosti a účelnosti a v harmonickém využití a použití této dokonalosti k lidským záměrům. Přírodní rovnováha nemusí být v zájmu člověka porušována. Naopak, člověk je schopen přivést ji do optimálního stavu. Místo povodní zavodňuje ve správnou dobu, účelnými větrolomy řídí směr větru, velkými ovocnými sady nahrazuje lesy, hnojením dodává chybějící živiny. Poznání přírody nás vede k aktivitě pro budoucí generace. Musíme pracovat v jejich prospěch, chceme-li být i mi šťastni.

Ovocné stromy mají zásluhu o návrat velkého množství lidí ke zdravému myšlení, k poznání podstaty přírody. Možnost přemýšlet u ovocného stromu, to je jedním z nejkrásnějších darů, jež nám ovocnářství dává: proto i tato kapitola náleží do zahrádkářské příručky. V zahrádce nepěstujeme jen rostliny, ale také myšlenky, a – jak jsme si řekli hned v začátku – také tu nejkrásnější rostlinu, lidské štěstí.

U žádných jiných rostlin tak jako u ovocných stromů se neprojevuje , jak nezbytná je lidská velkorysost, trpělivost, předvídavost, vytrvalost a houževnatost. U stromů nestačí jen fysická práce, jí musí předcházet veliká práce duševní. Každá dokonalá věc a dílo se musí napřed zrodit v lidském mozku. Ovocnářství jako celek je vzácné lidské dílo, kde jedna generace tvoří pro generace následující a proto zde jdeme jen tak pomalu vpřed. Jen neobyčejně zvýšená poptávka po ovoci přivábí k ovocnářské výstavbě nejlepší mozky, bez nichž je povznesení našeho ovocnářství nemožné.

Dnes stále ještě velká část majitelů ovocných výsadeb považuje ovocné stromy za rostliny podobné stromům lesním. Domnívají se, že ovocný strom je rostlina, která byla stvořena již s velkými a krásnými plody, že ovocný strom může růsti i v nejhorším pozemku, kde již nechce růsti nic jiného. Chtěli by sklízet hojnost ovoce, ale přitom nechtějí stromu nic dát. Jejich pěstitelská šablona mohla by být nazvána „Ovocný strom jako dřevo v lese“.

Ve snaze získati za nic mnoho, která je těžkou lidskou nemocí, je zkáza každé dlouhodobé investice, tedy i ovocnářství. V životě platí heslo: „ Něco za něco“. Musíme investovat, abychom mohli těžit. Musíme dát duševní námahu, měsíce zkoumání, učení, peníze i práci, a teprve potom se objeví užitek, který prospívá přímo nejen pěstiteli, ale i jiným. Jak přesvědčivě o tom mluví k nám rostliny! Záhon zelí dá velkou sklizeň, je-li dobrá, pohnojená, porytá půda, sazenice vhodné odrůdy, zalévání, okopávání a ošetřování. Žádné chytráctví zde nepomáhá a nikdy ani kouzelné hormony nepomohou, není-li zde základní předpoklad: účelná investice a práce. Snaze chtít získat něco za nic by se měl každý člověk bránit jako moru, poněvadž člověka ochromuje, činí ho neschopným, nešťastným. „Přijímám abych dával, dávám, abych přijímal“, to jsou zásady, jimž musíme zůstat věrni zejména v ovocnářství a pěstování rostlin vůbec.

Druhou psychologickou nemocí, která v ovocnářství i v pěstitelství jiných rostlin – zvláště u zahrádkářů – působí mnoho škod, je falešný názor na přírodu. To jsou ti známí honci za předpisy, schématičtí pedanti, kteří do puntíčku chtějí mít předepsanou každou práci, to jsou ti, kteří úzkostlivě počítají očka a vše chtějí dělat na vlas podle předpisu, jejž si zvolil nebo který jim byl doporučen. Oni spoléhají na knížky a předpisy, místo aby se opřeli o svůj uvažující mozek a o logiku každé věci i práce. Příčinu tohoto jejich počínání musíme hledati jen v jejich falešném vztahu k přírodě. Jakmile opraví své falešné stanovisko k přírodě jako celku, začnou používat svého myšlení a půjdou a úspěšně kupředu. V zajetí svých falešných představ si nyní ani neuvědomují, že se chovají k životním zjevům okolo sebe, jako by ony byly výsledkem čehosi, tajemného, nezbadatelného a nezvládnutelného. K zvládnutí těchto zjevů je – podle jejich představ – zapotřebí jakýchsi zaklínacích formulek a předpisů. Rostlina je ochotna poslouchat, jen když se k ní přijde s touto zaklínací formulkou. Proto je nutno pochopit formulku, naučit se jí dobře nazpaměť a pak dosáhnu, co mi formulka slinuje. Rostlina je v očích mnohých ovocnářů jako neposedné dítě a tak, jako „bohorovni vychovatelé“ říká si i tento ovocnář: „Tak dlouho tě budu řezat, až budeš růst nebo rodit, jak já si přeji“. Člověk musí napřed pochopit, že rostlina žije podle podobných zákonů jako on, že je stejně vzácným obyvatelem světa, jako on, a potom se jí naučí rozumět. Je třeba pátrat po účelu zjevu a po jeho příčině, abychom mohli objevit hybné síly života a zvládnouti je.

Třetí psychologickou ovocnářskou nemocí je nemoc jednostrannosti. Propadá ji mnoho inteligentních ovocnářů, zahrádkářů i pěstitelů z povolání. Bez základního přírodovědného vzdělání a bez jeho ucelení, bez studia odborné literatury a života klasických ovocnářských myslitelů i praktiků předchozích dob, nahlédli tito pěstitelé svým bystrým postřehem do života stromu, vypozorovali působnost některého životního zákona, např. že větvička v ose vodorovné brzy rodí, a zůstávají tímto poznáním ohromeni. Každý, kdo začal sám objevovat podstatu životních krás, stál takto okouzlen, udiven, ohromen. V nadšení nad svými pozoruhodnými poznatky dopouští se chyb všech začátečníků. Domnívá se, že objevil něco naprosto nového a že v jeho objevu je odhaleno celé tajemství pěstitelského úspěchu, že je na vrcholku ovocnářského poznání. Na tomto vratkém základě vytvoří novou pěstitelskou „metodu“ ve skutečnosti šablonu, kterou nazve svým jménem. O své metodě píše množství článků, pořádá přednášky. Získá mnoho následovníků, poněvadž vše co říká, zní tak jednoduše, tak lákavě, přesvědčivě, stačí jen maličko „a kdo to přesně udělá, jak já říkám, bude mít zdar a má pak pokoj!“ Koho by to nezlákalo, vždyť lidé touží získávat vše snadno a rychle.

Jednu velikou zásluhu mají i takoví propagátoři: Strhnou mnoho lidí k činu, uvedou je do pohybu. Kdo se jednou dostal do práce, pozná brzy, že mnohé je jinak, že je to sice často opravdu jednoduché, ale až po získání řady dalších vědomostí; proto se snaží tyto vědomosti získat a rozhojnit a nakonec se stane dobrým pěstitelem, dobrým zahrádkářem.

Pokud propagátoři nových pěstitelských šablon dovedou logicky přemýšlet, pokud jsou ochotni se učit ze získaných nových poznatků a skutečností, dotud se rychle propracovávají k ovocnářské dokonalosti a s ní ke skromnosti, která je přesvědčuje, že „nic nového pod sluncem“. Poznají, že je přesvědčuje znalost jednoho zákona, nýbrž znalost – a ještě více – pochopení smyslu celé souhry všech přírodních zákonů, které ovlivňují život a růst kulturních rostlin.

Kozí nožka je klínovitý zářez do podnože, jemuž odpovídá v klínek přiříznutý roub. Tímto způsobem lze roubovat i velké stromy – bez mízy, i když jsou v míze. Vtip tohoto roubování záleží ve zručnosti při vyříznutí klínku do podnože, tj. ve správném uchopení a vedení nože. Nůž – silnou ostrou žabku – (slabší roubovák se zláme) uchopíme do pravé ruky tak, že čepel směřuje špicí k zemi. Nyní trochu šikmo nasadíme ostří na místo, kde děláme do podnože hrot klínku, přitlačíme – cit při tom získáme praxí – a svižným pohybem vedeme nůž vzhůru a stále hlouběji do dřeva, až vyletí z podnože. Nyní nasadíme nůž  opět dolů na místo začátku klínku a vedeme druhý řez v úhlu k prvnímu a tímto druhým pohybem vyřežeme celý klínek. Jde to velmi rychle a bezpečně. Potom dvěma pohyby hbitě seřízneme roub do klínku tak, aby jedno očko po vsazení do podnože bylo nad příčným řezem podnože. Roub vsuneme klínkem do dutého klínku podnože, kam krásně zapadne a zpravidla i pevně drží, takže na silnou větev lehce dáme několik roubů a všechny společně, pohodlně lýkem přitáhneme.

Zlepšené družení je ideální způsob roubování přibližně stejně silných podnoží (též větévek) a roubů. Podnož se seřízne podélným řezem jako při družení obyčejným, právě tak – na stejnou délku – se seřízne roub. Spojíme-li je nyní dohromady, je to obyčejně družení, při němž se roub dobře ujímá. My však zlepšíme tuto jistotu tím, že roub s podnoží do sebe zaklesneme. K tomu účelu v horní třetině řezu na podnoži uděláme další zářez do hloubky, jako když chceme dělat rozštěp, na připraveném a správně seřezaném roubu uděláme rovněž podobný  zářez na způsob rozštěpu asi v polovině nebo spíše v dolní třetině řezu. Nyní zasuneme roub do podnože tak, aby jazýčky do sebe zapadly a aby se vzájemně kryly lýkové vrstvy. Roub drží znamenitě, ovázání lýkem je jen jakýmsi zabezpečením.

Tittlův způsob roubování mohou provádět i odrostlé děti a ujme se vždy – nezaschne-li roub a je-li míza. V kůře podnože se udělají dva podélné zářezy v šířce síly roubu. Roub se seřízne jako při družení, ale seřízne se slabě (ploše) také z druhé strany, takže z něho máme připraven jakýsi klínek, na němž kambium a lýko je obnaženo se dvou stran. Nyní se proužek kůry podnože odsune i s vrstvou lýka a za lýko se vsune klínovitě připravený roub. Očko na roubu musí být nad místem příčného seříznutí větévky. Vsazený roub opět lýkem přitahujeme a ránu zatíráme štěpařským voskem. Poněvadž styčná plocha kambia a lýka je při Tittlově roubování velká, ujímají se rouby snadno.

Rouby se připravuje z jednoleté větvičky přibližně se třemi očky, může však míti i jen dvě , ano i jen jedno očko. Očka na roubu jsou ve skutečnosti magnety, které táhnou mízu a přispívají k rychlému srůstu. Umisťují se proto vždy tak, aby mohla táhnouti mízu co nejlépe. Řez nad vrchním očkem musí býti bez pahýlku )čípku), jinak životní síla jde do pahýlu, očko často zasychá, nevypučí a nepřispěje k ujmutí roubu („netáhne“).

Přitahování lýkem nesmí být ani příliš silné, ani slabé, má být asi takové, jako při obvazování rány u člověka. Štěpařským voskem zamazáváme řezy proto, aby nevysýchaly a aby do nich nevnikala voda. Proti vypařování vody z vrcholku roubu, zatíráme řeznou ránu pečlivě voskem, stejně i řeznou plochu na silnější větvi. Očka nesmí zatřít voskem, aby mohla snadno vypučeti.

Chceme-li přeroubovat ovocný strom, pusťme se do toho s odvahou. Odvážnému štěstí přeje! Nebojme se toho, vždyť i když se roub náhodou neujme, stromek uhyne. Můžete jej přeroubovat příštím rokem znova.

Právě tak, jako potřebujeme k štěpování dobrý nůž z bezvadné oceli, potřebujeme nutně i znalost o složení pletiv v rostlinném těle. V průřezu větve jmenujeme prostřední tmavší vrstvu dřeva dření; tato vrstva je nejstarší, vně vidíme několik letokruhů. To jsou přírůstky jednotlivých let. Poslední letokruh bývá nejširší, ale ne vždy. Na letokruhu můžeme zjistit, jaké bylo počasí toho roku. Při špatném počasí jsou přírůstky menší než při počasí dobrém. Poslední letokruh hraničí s vrstvou lýka. Když si jí dobře všimnete, vidíme, že i lýko se skládá z kruhů. Nejmladší kruh lýka je ten, který je nejblíž dřevu. Mezi lýkem a dřevem je tenká vrstvička dělivého pletiva, kterému říkáme kambium. Z tohoto kambia roste strom do síly: z něho se tvoří dřevo směrem ke středu kmene (větve), lýko směrem ke kůře, k povrchu kmene (větve). Kambiální vrstvička je při roubování velmi důležitá. U ní se totiž děje srůstání roubu s podnoží. Když se stýkají s podnoží aspoň na některých místech, kambiální vrstvičky roubu, roub se ujme – jestliže buňky na řezné ploše neodumřely.

Zahloubáme-li se do podstaty života rostliny, narážíme stále na základní jednotku rostlinného těla, na buňku. Při štěpování, očkování a při zušlechťování rostlin potřebujeme nezbytně přímé znalosti o buňce. Zde se nám tato znalost proměňuje v užitek. Buňka je maličká stavební jednotka oku neviditelná, v níž je dokonalá dělba práce, dokonalá stavba a organisace životních pochodů. Vnitřek buňky, chráněné buněčnou blanou, je vyplněn rosolovitou hmotou, tzv. plasmou. V ní je buněčné jádro, které obsahuje plasmu jadernou. Jádro je sídlem všech dědičných vloh a vrodů. Toto jádro se při růstu rostliny dělí, rozštěpí na dvě polovice, z nich se vytvoří nové jadérko, okolo něho se shromáždí plasma, vytvoří blána buněčná – vznikne nová buňka. Rosolovitá hmota v buňce (plasma) přijímá potravu – jsou v ní umístěna různá tělíska, v nichž se přetváří škrob na cukr nebo cukr na škrob, v nichž je – v listech – i zeleň listová, vlastní továrna na výrobu cukru a škrobu z kysličníku uhličitého a vody. Plasma v buňce některých rostlin neustále krouží. Každá buňka pracuje pro druhou, je zde přesně vyvážená spolupráce. Při zušlechťování rostlin křížením se děje v pohlavních buňkách rodičovských rostlin zvláštní práce, kde se uvolňují a znovu kombinují tisíce vloh a vrodů soustředěných v chromosomech. Tato kombinace se děje podle určité zákonitosti, jejíž ovládnutí umožňuje pěstiteli šlechtitelskou práci na vědeckém podkladě, podle předpokladů. Studium buňky je základem vědecké činnosti šlechtitelské.

Při roubování je pro nás důležité, abychom si uvědomili, že dvě řezné plochy, které spojujeme, mají obnažené nesčetné buňky, na něž vzduch působí jako jed – umrtvuje je. Odumrou-li buňky na řezné ploše, nemůže roub s podnoží náležitě srůst. Proto roubování provádíme co nejrychleji.

Odhadem oka seřízneme podnož a po dalším odhadu seřízneme roub. Nyní se snažíme, abychom položili kůru na kůru, lýko na lýko, mladou vrstvu dřeva opět na mladou vrstvu dřeva podnože. Pak je jisté, že se spojují a kryjí i vrstvy kambiální a že nastane srůst. Nejrychleji se roub s řezem na podnoži po obou stranách )je-li roub slabší než šířka řezu na podnoži), tu je pokládáme na sebe aspoň po jedné straně. I to postačí k ujmutí roubu. Proto má býti každý řez při štěpování dostatečně dlouhý, poněvadž plochy kambia se setkají na větší ploše, tedy s větší pravděpodobností než na řezu krátkém. Důležitou věcí je rychlost této operace. Je-li roub zdravý, dobrá podnož a dobrá míza, tu není třeba se báti, že se roub neujme, a není zapotřebí pět minut roub k podnoži přirovnávat, jak to dělají začátečníci. Ve školkách se platí při štěpování, jak při roubování, tak i očkování, od kusu. I když roubař má třicet haléřů od kusu, vydělá v sezóně denně pěkné peníze, což svědčí o rychlosti jeho práce. Také se mu téměř vše ujímá, neboť jakost práce bývá odměňována i dodatečnou prémií za ujaté štěpy )roubovance, očkovance). Tedy zapamatujte si: Co nejvíce ostrý nůž a rychlost při roubování, tj. spojení kambia roubu s kambiem podnože.

O zdaru štěpování rozhodují nemálo rouby. Zaschlé rouby jsou často příčinou nezdaru. Roub má býti vždy svěží, nezáleží na tom, kdy je řezán. Někdy jsou řezány rouby na podzim a jsou-li dobře uloženy na vzdušném místě ve vlhkém písku, může se jimi roubovati a očkovati až třeba v květnu, dokonce i v červnu. Rouby se začínají řezat obyčejně v prosinci, je to výhodné proto, že máme rouby v zásobě a přijde-li větší zima, kdykoli po ruce. To ovšem neznamená, že se rouby nesmějí řezat v únoru, v březnu či v dubnu. Zde platí toto pravidlo: Čím dříve rouby řežeme – při dobrém ošetření – tím déle je můžeme uchovávat aniž by se poškodily, čím později rouby řežeme, tím kratší dobu je můžeme uchovávati, a když vegetace pokročila, musíme hned po uřezání roubu naroubovat jej na jiný strom. I pak se roub bezvadně ujímá. Roub má být uložen do písku tak, aby z něho mohl čerpat vláhu. Řez roubu má být proveden nožem, nikoliv nůžkami, vzduch musí být přiměřeně vlhký a uřezané rouby v bezmrazé místnosti bez přístupu slunce a tepla. Nezapomínejme, že i odřezané rouby vypařují vodu. Jakmile je roub před použitím příliš scvrklý, je zpravidla bezcenný; dá se však někdy zachránit máčením ve vlhkém písku, ba i přímo ve vodě.