Síranem amonným hnojíme vždy před započetím vegetace; dáváme na 1 m² 20 g. Po rozhození se zapravuje lehce do půdy.

Kainit je hnojivo draselné. Zapravuje se do půdy již na podzim (asi 60 g na 1 m²). Draselná 40% sůl; do zahrádek se valně nehodí. Zapravuje se do půdy z jara před vegetací (asi 20 g na 1 m²).

Superfosfát (fosforečné hnojivo), vhodný pro těžší půdy; rozmetaná se z jara, obyčejně současně 40% draselnou solí. Na 1 m² asi 25g.

Thomasovou moučku (fosforečné hnojivo) – se hnojí na podzim a zapravuje se do půdy. Dlouho se rozkládá.

Vápna dáváme asi čtvrt kg na 1 m², a to jen jednou za 3 roky.

Zeleniny přihnojujeme umělými hnojivy takto: Košťálové zeleniny. Pro lehčí půdy : na podzim chlévská mrva. Po zarytí chlévské mrvy na 10 m² 300 – 400 g kainitu smíchat se 150 g Thomasovy moučky, rozhodit po záhoně a jemně do země zapravit, při jarní přípravě záhonů 200 g dusíkatého vápna zapravit do země a pak se vegetační doby za dvakrát ke kořenům po 50 g ledku.

U raných brambor, okurek a rajských jablíček: u lehčích půd : 250 g síranu draselného, 250 g superfosfátu, 100 g síranu amonného, při jarní přípravě 100 g ledku ke kořenům. U těžkých půd 100 g síranu draselného, 100 g superfosfátu a 50 g dusíkatého vápna.

U mrkve, cibule, ředkviček, špenátu a salátu: v těžší půdě: 200 g síranu draselného, 200 g superfosfátu a 150 g dusíkatého vápna. V lehčí půdě dávka nepatrně větší.

Tato hnojiva se mohou nahraditi citramfoskou, jíž se asi 70 g na 1 m², neb Hortusem, kde na obalu je návod k použití.

K ovocným stromům se dává kromě chlévské mrvy na 10 m²; 30 dkg 40% draselné soli z jara nebo na podzim 80 dkg kainitu, 35 dkg superfosfátu z jara nebo 50 dkg Thomasovy moučky na podzim, 30 dkg síranu amonného nebo 30 dkg ledku.

Při skutečném dostatku chlévské mrvy a kompostu se lze, až na nepatrné výjimky, bez umělých hnojiv obejít. Hnojíme-li umělými hnojivy, dodržujeme co nejpřesněji dávky. Rostlinám více prospěje, když jim dáte dávky menší, než když je přehnojíte. Rozhazujete-li hnojiva za vegetace, pak vždy jen ke kořenům, aby se nepoprášily listy.

Diagram na str. 75 ukazuje, jak je možno míchat hnojiva. Při nákupu se obraťte na nejbližší hospodářské družstvo nebo na svoji organizaci, kde zpravidla mívají také tištěné návody k použití různých umělých hnojiv.

Rostliny však mohou být zásobeny i z těchto spodních zásob vody. Půda má své vnitřní složení. Je prostoupena jemnými trubičkami, které se podobají vláskům. Říkáme jim půdní vlásečnice. Jimi vystupuje voda k povrchu. Je to podivuhodný koloběh vláhy v půdě. Pro zahrádkáře je zde nejdůležitější, aby si uvědomil, kdy půda dovede podržeti nejvíce vláhy.

Čím menší jsou částečky, z nichž je půdy složena, tím více vláhy udrží. Voda je zde totiž jakoby nalepena na povrchu těchto částeček. Čím jsou tyto částečky drobnější, tím větší je jejich celkový povrch a jen proto zadrží mnoho vláhy. Země, skládající se z větších částeček, má poměrně malý celkový povrch a proto udrží jen málo vláhy. Mezi jednotlivými částečkami země jsou prostory vyplněné vzduchem. Kdyby se tyto skulinky zaplnily trvale vodou, odumřel by všechen život v půdě, poněvadž každý kořínek, každá zemní bakterie potřebuje vzduch, vždyť dýchá. Jen dobře rozmělněná půda udrží největší množství užitečné vláhy a současně je dostatečně zásobena vzduchem. Řekli jsme si, že voda stoupá vlásečnicemi ze spodních zásob k povrchu. Vlásečnice vyúsťují v půdě pevné, ztvrdlé až na povrchu. Zde působením větru a tepla, odchází voda v podobě páry z vlásečnic rychle do vzduchu, aniž by ornici zavlažila. Pevný škraloupovitý povrch okrade rostliny o to nejcennější – o vláhu. Zkypříme-li půdu ihned, jakmile se na ní objeví škraloupek, tu porušujeme na povrch vyúsťující vlásečnice a pak vláha, místo aby šla do vzduchu, vyúsťuje do ornice, zavlažuje ji a dodává kořenům zvláště v době sucha cennou vodu. Okopávání je proto nezbytné, naplňuje koše velkou úrodou a je poměrně levné. Kdo často okopává a zalévá, sklidí úrodu mnohem větší.

Když hrabeme zrytý záhon, tu musíme všechny hrudy hráběmi rozmělnit, nahrabat jemné hlíny a pěkně ji urovnat. Záhon, na němž jsou zaschlé hrudy, asi dvě hodiny před hrabáním důkladně pokropíme a když hrudy zvlhnou, lehce je hráběmi rozmělníme. Zaschlé rytí se proto nejlépe hrabe po dešti, když povrch ofouká vítr. Tam, kde je drn, neb jílové hrudy, jež není možno rozmělnit, je snadná odpomoc. Nahrabeme tyto hrudy na hromádku a vyryjeme na záhon někdě na jeho nižším místě jamku, do které hrudy naházíme a nahrabeme na ně kyprou, narytou hlínu. Tak se nám podaří uhrabat i nejhorší hlínu. V hrabání se nejlépe cvičíme na pískové cestě, kterou denně pečlivě urovnáváme. Tam se hrábě nejlépe ovládnou.

Dříve než přikročíme k rytí, je naší první prací otevřít si po celé šířce záhonu brázdu, hlínu z brázdy přemístíme na druhý konec záhonu, abychom jí po dorytí ke konci brázdu opět zaplnili. Když je rýč celý v zemi, šlápneme na něj ještě i dvakrát, aby do země vnikl co nejhlouběji, a pak záběr převrátíme tak, aby se spodní vrstva hlíny dostala nahoru. Kdo si při rytí zvykne rýč stavět svisle, ryje až o 7 cm hlouběji než ten, kdo jej staví šikmo. Také více zryje a méně se unaví. Jednotlivé záběry klademe vedle sebe tak, jak jsou kladeny tašky na střeše. Rýč musíme ovládat. Zrytá plocha má býti vždy rovná; jakmile jsou zde kopce a jámy, je zryta špatně. Zarýváme-li při rytí hnůj, dbejme, aby nepřišel hluboko. Klademe jej vždy na bok poryté brázdy tak, aby na něm byla vrstva hlíny jen 5 – 10 cm. Hnůj se zhodnotí nejlépe, když k němu má přístup vzduch.

Ryjeme-li na zimu, zabíráme rýčem velké plásty hlíny a nerozmělňujeme je. Rozmělní je zima a mráz. Ryjeme-li však záhon, abychom jej ihned oseli nebo osázeli, tu každý převrácený záběr hlíny rýčem rozmělníme. Nejlépe to jde bočními úhozy rýče. Ne tedy sekat, ale s boku na záběr ťuknout. Hlína se takto rozpadne, promíchá, vytrvalé oddenky plevele jako pampelišky, pýru, čistce a mléče se nerozsekají, ale pohodlně celé vyberou. Při rytí pro okamžité sázení máme zabírat co  nejmenší plásty země a rýč se snažit vraziti hodně hluboko. Čím tenčí plásty země při rytí zabíráme, tím snáze a důkladněji ryjeme a přitom do značné hloubky.

Při rytí musí býti stále brázda prázdná a hluboká, aby se obracení mohli dít bez námahy. Nemá však být příliš hluboká.

Základnímu zpracování půdy je třeba vždy věnovati co nejvíce péče, proto nelitujeme zde nikdy větších nákladů; potom však všechny další práce na řadu budoucích let budou radostné a úrody uspokojivé.

Těžké, jílovité půdy s malou vrstvou ornice, půdy kamenité nebo se špatně propustnou spodinou, vylepšíme jednou provždy především celé zahrady.

Při převrstvování chceme obrátit půdu do hloubky 60 až 80 cm, ne však zpravidla hlouběji než na dvounásobnou výšku původní orničné vrstvy. Abychom mohli půdu takto hluboko prokypřiti, musíme vykopat napřed příkop široký asi 1,30 m a hluboký 80 cm. Abychom mrtvinu zespodu neházeli nahoru a úrodnou půdu do velké hloubky, kde se nemůže uplatnit, vyhodíme příkop schůdkovitě. Spodní schůdek přerýváme tak, že spodina zůstane obrácená opět vespod, ale je zkypřena a provětrána. Na ni pak přeházíme ornici, takže nám opět vznikne schůdek umožňující obrácení spodiny. Tak pokračujeme stále. Máme-li dosti pracovních sil, je dobře, používáme-li při převrstvování krumpáče a lopaty. Hlínu vždy krumpáčem nakopeme a lopatou odhodíme. Takto se hlína nejlépe rozmělní a promíchá. Při převrstvování se nemá nikdy používat drážního rýče. Když pozemek je převrstven, zůstane na jeho konci příkop, který se zaveze hlinou vyhozenou při otevírání prvního příkopu.

Nová ornice k svému zúrodnění potřebuje několika let, aby se stala organismem plným života. Je nám jasné, že tento život v ornici je možný jen za přístupu vzduchu. Jakmile vzduch do ornice nemůže, stává se z ní mrtvina. Kdo ornici při převrstvování nahází do hloubky a mrtvinu dá v silné vrstvě nahoru, ten se v zelinářství po tři roky připravuje nejméně o dvě třetiny úrody. Teprve po třech letech je mrtvina opět zúrodněna. Při převrstvování přidáváme k ornici také vždy trochu mrtviny. Je v ní hojnost cenných látek, které zvětráním příjdou rostlinám vhod. Vcelku se však musíme snažit, aby vrstvy země i po převrstvení ležely tak, že mrtvina je opět naspodu a ornice nahoře. Totéž je platné i při sázení ovocných stromů do prostorných jam 1,50 x 1,50 x 60 cm. V převrstveném pozemku vyrýváme pro ovocné stromy jámy 50 x 50 cm.

Rašelina se totiž před použitím musí důkladně navlhčit a tak odkyselit. Baly se uvolní, kusy rašeliny se úhozem motyky rozmělní. Pak se do 1 balu nasypou asi 3 kg vápenného prachu, 2 kg kostní moučky a 3 kg Thomasovy moučky, vše se promíchá a pak prolévá vodou. 1 bal vypije až 35 konví vody. Vodou napojená rašelina je úplně tmavá. Pak necháme rašelinu asi týden ležet a před použitím ji znovu promícháme. Do země ji zapravujeme buď při okopávání nebo ji mělce zarýváme.

Rašelinu dodávají semenářské závody, hospodářská družstva neb zahrádkářský spolek ji objednává od velkododavatelů celý vagon, což je nejvýhodnější. Rašelinu lze doporučit co nejvřeleji.

Kompost zakládáme v podobě čtverce nebo obdélníku a všechny věci, jež na něj dáváme, rozkládáme vždy vrstvovitě. Důležité je, aby kompost byl stále vlhký, poněvadž jen ve vlhku pokračuje rychle rozklad látek schopných hnití. Proto lijeme na kompost odpadovou vodu; výtečná je voda z prádla, která obsahuje draslo, takže je do jisté míry taky hnojivem.

Pro neobyčejný význam kompostu bychom měli každého týdne věnovat jeho rozmnožení a úpravě náležitou pozornost. Není dobře spoléhat jen na odpady, ale třeba hledat vhodné drny, bláto a jiný materiál, kterým bychom kompost rozhojnili. Můžeme-li si opatřit hnůj, pak i ten přidejme do kompostu. Zrání kompostu silně urychluje vápenný prach, který je současně hnojivem a desinfekcí proto chorobám.

Kompost potřebuje odborného ošetření, které záleží hlavně v přehazování. Jen při dostatku vzduchu žije v zemi dostatek bakterií, což platí i o kompostu. Čím častěji kompost přehazujeme, tím rychleji zraje a tím je bohatší živinami. Prohazováním kompostu mícháme všechno do jedné směsi. Při prohazování používáme malého krumpáče neb těžší motyky, kterou kompost prokopáváme tak, jako když cukrář na trhu seká turecký med. Takto nakopanou hromadu vždy lopatou odhodíme. Jen tímto způsobem se kompost důkladně promíchá, rozmělní a provzdušní.

Na kompost se někdy dává i plevel, v němž jsou již i zrající semena. Budou tato semena příčinou zaplevelení zahrádky? I tam, kde se přípravě kompostu věnuje náležitá péče, je – byť malé – nebezpečí zaplevelení zahrádky. Kompost udržujeme ve vlhku, to znamená, že ve vlhku, při dostatečném přístupu vzduchu a tepla, semeno plevele většinou naklíčí a uhyne. Polévání kompostu a časté jeho prohazování pomáhá též ničiti klíčivost semen plevelových. Nebezpečí rozbujení plevele je však značné zvláště tam, kde se nevěnuje náležitá péče okopávání. Když se objevuje plevel, musí se záhon ihned okopat; tím již v zárodku plevel zničíme, když okopání dvakrát neb třikrát opakujeme, rozloží se mezitím listy zeleniny na celý záhon a plevel pak samy udusí. Jak bojovat proti plevely, ukazuje zkušenost s brambory. Když brambůrky lezou ze země, ihned se okopávají. Po okopání za dva dnny povyrostou k neuvěření. Když se však okopání odloží o týden, zbují zde plevel, brambory se musí hledat, práce jde pomalu a vzrůst brambor je pak ochromen. Při pěstitelství je významným činitelem postřeh a pohotovost vykonati práci vždycky v pravý čas. Pak s poloviční námahou dosáhneme dvojnásobné úrody.

Za rok, někdy za dva, je kompost již zhlinovatělý, voní jako dobrá ornice, a tu je výtečným hnojivem, obsahujícím dostatek dusíku, fosforu, drasla i vápna. Pak se zralý kompost prohodí řídkou prohazovačkou, abychom jej zbavili kamenů a střepin. Záhony i ovocné stromy hnojené kompostem dávají bohatou úrodu.

Zahrádkáři mívají často obavu, že kompost zeškaredí jejich zahrádku, zvláště je-li malá. Pěkně upravený kompost nikdy neporuší krásu zahrádky. Jeho tvar má být symetrický, hrany rovné, pěkné, jako stoh pečlivě urovnané slámy, okolo kompostu pěšina, na níž je denně udržována úzkostlivá čistota; takový kompost neb urovnaný hnůj je pýchou zahrádkáře. Místo s kompostem může však býti vydekorováno vysoce rostoucími rostlinami, jako záhony slunečnic, topinamburů, rudbekií nebo keři. Hlavní význam tohoto osázení však není v tom, že se zakryje nehezká hromada hnoje (ta, i když je schována, musí být čistá, upravená a proto hezká), ale v tom, že kompost má býti ve stínu, aby příliš rychle nevysýchal. Umísťujeme jej pod košatější stromy.

Přihnojujeme-li kompostem, dáváme na 300 m² asi 1 m² kompostu.

Zahrádkáři hnůj nikdy nepáchne. Je mu stejně milý a vzácny jako jeho růže a ovocné stromky. Jen kdyby toho hnoje v zahrádkách bylo dostatek! Při důkladném využití půdy dáváme na 300 m² jednu fůru chlévského uhnilého hnoje, tj. asi 15q, mimoto ovšem přihnojujeme ještě kompostem a vhodně a účelně volenými umělými hnojivy.

Hnůj je proto pro rostliny tak významný, že zásobuje půdu čtyřmi „hlavními“ živinami, jichž pro kulturní rostliny je v půdě nedostatek: dusíkem, fosforem, draslem a vápnem. Tyto živiny jsou sice v každé půdě spolu s jinými – jako hořčíkem, sirou, železem, ale v množství často tak malém, že kdybychom je půdě nedodali hnojením, neuživila by pole ani desetinu lidstva. Rostlina potřebuje k svému vývoji nesmírného množství uhlíku. Dobývá se ho spolu s kyslíkem ze vzduchu. Je to úžasná skutečnost, když si uvědomíme, že vzdušné moře je skladištěm základní živiny, uhlíku, že rostliny ze vzduchu tvoří nejpodstatnější část svých úrod. Vodík získává rostlina z vody.

Hořčíku, síry, železa, kyslíku, uhlíku i vodíku může rostlina získati z přírodních zásob zpravidla dostatečné množství, vzpomeňme si však na záhon minima, který nás učí, že o vzrůstu rozhoduje ten činitel, kterého je nejméně. Když má rostlina málo dusíku, nepomůže ani největší zásoba jiných živin, právě tak, má-li málo fosforu, drasla nebo vápna. Základní živiny nemohou býti jedna druhou nahrazeny. Poněvadž víme, že kulturním rostlinám chybějí zpravidla čtyři živiny : dusík, draslo, fosfor a vápno, musíme je půdě dodávati hnojením, aby rostliny mohly využíti oněch živin, jichž je v přírodě dostatek. Chlévský hnůj  obsahuje všechny tyto čtyři živiny, a to v množství četným rostlinám dobře vyhovujícím. Dobrá chlévská mrva má : 0,45% dusíku, 0,26% kyseliny fosforečné, 0,56% drasla a 0,6% vápna.

Hnojení chlévskou mrvou obohacuje půdu humusem. Humusem nazýváme zetlelé části rostlin i jiných organických látek. Jen v půdách humusem bohatých žije množství zemních bakterií, které rozkládají organické formy složky humusu na látky neorganické (neústrojné), dodávajíce tak rostlinám čtyři důležité živiny – dusík, draslo, fosfor a vápno, jež rostliny z hnoje a každého jiného humusu mohou přijmout jen po této přeměně. Poněvadž hnůj oživuje půdu bakterielním životem, je pro zahrady  hnojivem základním a prakticky nepostradatelným. Říkáme, že je hnojivem přirozeným. Další přirozené a s hnojem rovnocenné hnojivo je kompost.